Mýtus o vakcínách aneb když se monetizuje strach z autismu

Studie RETRACTED: Ileal-lymphoid-nodular hyperplasia, non-specific colitis, and pervasive developmental disorder in children, publikovaná v prestižním lékařském časopise The Lancet, naznačovala možnou souvislost mezi trojkombinovanou vakcínou MMR (proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám) a rozvojem autismu u dětí. Tato publikace otřásla důvěrou veřejnosti v očkování a vyvolala vlnu paniky, jejíž důsledky pociťujeme i nyní.

Na první pohled mohla studie působit seriózně – byla prezentována v odborném periodiku, zúčastnilo se jí 12 dětí, jejichž příznaky údajně korelovaly s podáním vakcíny. Wakefield ve studii naznačoval, že MMR vakcína může vyvolat zánět střev, který následně vede k neurologickému poškození – konkrétně k projevům poruch autistického spektra. Problém byl ale v tom, že výzkum nebyl jen metodologicky chybný – byl podvodný.

Wakefield měl medicínské vzdělání z prestižní St Mary’s Hospital Medical School v Londýně. Na rozdíl od mnoha svých kolegů ovšem neměl vzdělání nebo odbornou praxi v oblasti neurologie, pediatrie nebo imunologie – tedy oblastech přímo spojených s autismem a očkováním. Jeho odborná doména byla gastroenterologie. Co však veřejnost dlouho netušila, byl Wakefieldův osobní finanční zájem.

Krátce před publikací studie si Wakefield podal patent na alternativní „bezpečnější“ vakcínu, která by údajně měla nahradit MMR. Zároveň dostal přes 400 000 liber od právníků, kteří plánovali hromadnou žalobu proti výrobcům vakcín – a potřebovali vědecký podklad pro své obvinění. Jinými slovy: Wakefield měl konkrétní ekonomický zájem na tom, aby bylo veřejné mínění proti MMR vakcíně.

Kdyby vše vyšlo podle záměru, Wakefield by dnes byl s velkou pravděpodobností velmi bohatý člověk. Jeho patentovaná vakcína by hrála prim, a že k tomu využil strachu a démonizace autismu, by se už za tu dobu zapomnělo. Ale Wakefield podcenil nástroje, kterými se pokoušel vládnout. Přestože musíme uznat, že plán to byl velmi sofistikovaný.

Pojďme se podívat, co přesně použil, a díky komu byl jeho podvod odhalen.

Studie, na níž Wakefield postavil celou svou hypotézu, nebyla nikdy úspěšně replikována. Jinými slovy: žádný jiný vědec, který přesně zopakoval postupy, jež Wakefield uváděl, nedospěl ke stejným výsledkům.

Zjednodušeně řečeno – vědecká studie je jako přesný popis cesty. Každý její krok slouží jako navigace, která nás má dovést k cíli: ověřitelným a opakovatelným datům.

Představte si, že váš kamarád, který zastává názor, že Praha je dnes plná Slováků, se rozhodne své tvrzení doložit nezvratným důkazem.

„Zajeď se přesvědčit sám, jako jsem to udělal já,“ prohlásí a předá vám návod, jak se dostat z Brna do Prahy. „Schválně, uvidíš, že až tam dorazíš, všichni budou mluvit slovensky.“

Instrukce pečlivě dodržíte, dojedete do cíle, dáte se do řeči s místními… a oni na vás skutečně začnou mluvit slovensky. Říkáte si, že to potvrzuje, co kamarád tvrdil. Když už jste v té Praze, bylo by prima z ní i něco vidět, a tak se zeptáte:„A můžete mi ukázat kudy k Pražskému hradu?“

Načež vám místní se smíchem odpoví:
„Jáj, a to vás ako napadlo hľadať Pražský zámok v Žilině?!“

Zkusí to další lidé – a dopadnou stejně. Všichni, kdo se vydali podle těchto instrukcí, skončí v Žilině. Pokud se mezitím neotočily světové strany, je jasné, že s těmi instrukcemi bylo něco špatně už od začátku.

A přesně tohle platí i pro vědeckou metodu: pokud jsou závěry studie správné, její výsledky budou opakovatelné a ověřitelné. Jestliže se někde tvrdí, že „cesta vede z Brna do Prahy“, nemůžete se na jejím konci octnout v Žilině. Ani vy, ani dvacet, ani dvacet tisíc dalších lidí.

Wakefield však nezůstal jen u chybných instrukcí – šel dál. Použil metody, které byly účelově manipulativní. Dnes víme, že vzorek 12 dětí byl vybrán záměrně, data byla zkreslena a u některých dětí byly symptomy popsány nepravdivě.

Později britský investigativní novinář Brian Deer v dokumentárním pořadu Dispatches odhalil, že Wakefield manipuloval s lékařskou dokumentací dětí tak, aby jejich příznaky časově odpovídaly podání vakcíny. Například u několika dětí se symptomy autismu objevily ještě před očkováním – Wakefield to však ve studii zamlčel.

Dále je třeba zdůraznit: Wakefield nikdy nenahlásil střet zájmů. Jeho studie neměla řádný etický souhlas, některé výzkumné postupy byly invazivní a prováděné bez plného souhlasu rodičů.

Proč jeden soubor špatných instrukcí způsobil takovou paniku – a ovlivnil myšlení milionů lidí? To nám pomohou zodpovědět dvě pod-otázky:

Wakefield neváhal přejít z role výzkumníka do role mediální osobnosti.

Všichni si jistě vzpomeneme na scénu z pohádky Dařbuján a Pandrhola, kde se skupina lékařů snaží vyzkoumat, co vlastně s lakomým sládkem je. Nejsou si jistí, a tak se radí. Bylo by totiž neetické učinit výrok, který by mohl otřást celým světem tak významné rodiny jednou diagnózou z úst jednoho z nich, a pak zcela jinou z úst druhého. Jak víme, došli k závěru, že se jedná o moribundus - stav blízké smrti. A ačkoliv to řekne pouze jeden z nich, ostatní to souhlasně odkývají.

Tenhle vzorec přetrvává už po staletí. Na tomhle tzv. peer-review principu jsou vystaveny studie, než se publikují v odborných periodikách, aby je poté ostatní vědci mohli ověřit. Teprve až se prokáže, že více lidí došlo k těmtýmž výsledkům, zavede se závěr do oficiálních příruček. V oblasti medicíny se jedná například o Mezinárodní klasifikaci nemocí (International Classification of Diseases, ICD) vydávanou Světovou zdravotnickou organizací (WHO), nebo o DSM (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch), který používá převážně americké zdravotnictví. Tyto dokumenty slouží jako základní opora pro lékaře při stanovování diagnóz a popisu symptomů – a jejich změna je vždy výsledkem rozsáhlého mezinárodního odborného konsenzu. Kromě toho vycházejí i klinická doporučení a metodiky národních odborných společností, které lékařům pomáhají zavádět nové poznatky do každodenní praxe.

Média nám umožňují nahlédnout do tohoto procesu skrze články určené veřejnosti, které zpravidla publikují ve srozumitelnější formě výtahy ze studií. A jsou-li fér, netvrdí, že je to konečná pravda.

Wakefieldova studie prošla prvním krokem tohoto procesu – dostala se do lékařského periodika – a měl ji během dalších let čekat stejný osud, ale on se rozhodl nezahálet. Tiskovou konferenci k výsledkům své studie vedl osobně a doporučil veřejně přerušit očkování MMR vakcínou, aniž by dal komukoliv možnost jeho studii replikovat. To bylo naprosto proti běžné praxi. Média se této výbušné zprávy chopila s nadšením, s jakým by nás informovala, kdyby se k planetě blížil asteroid – zprávy o tom, že vakcína může způsobovat autismus, zaplavily britské i světové titulky. Emoce byly silné: veřejnost čelila hrozbě nemocí, které díky očkování považovala za minulost, a teď jim byla předložena děsivá možnost, že „ochrana“ může vést k neurologickému postižení jejich dětí. Wakefield v článku od BBC uváděl, že očkovat by se mělo, ale ne trojvakcínou MMR. Jenže senzace živená strachem začala žít vlastním životem bez něj.

A právě autismus se stal symbolem tohoto strachu. Ne kvůli hlubšímu porozumění jeho podstatě, ale proto, že slovo „autismus“ bylo v daném narativu použito jako metafora pro ztrátu normálnosti. Zásadním způsobem se tak změnilo veřejné vnímání autismu – z komplexního neurovývojového jevu se v očích mnoha rodičů stalo „to nejděsivější, čemu je třeba se vyhnout za každou cenu“.

Ačkoliv vy jste si ověřili, že instrukce, jak se dostat do „Prahy plné Slováků“, jsou nespolehlivé a výrok je tedy nepravdivý, bude velká řada lidí, kteří tomu tvrzení vašeho známého uvěří jen proto, že bylo vyřčeno. Protože zní senzačně a vzbuzuje emoce. A emoce nás mohou aktivizovat, dodávat nám pocit sounáležitosti a spojovat nás, ale i rozdělovat. Chceme je cítit, díky nim se vnímáme jako živé bytosti. A strach je jednou z emocí, bez které reálně nelze přežít, protože nás může přimět regulovat některá rozhodnutí, či naopak konat. Bezodkladně. Preventivně. Když ovšem strach proroste společností, může nás přimět dělat i takové kroky, které nám i našemu okolí mohou uškodit. A pak přestane záležet na tom, kdo to všechno začal, ani jestli měl pravdu, přestože by mělo.

A senzace to byla obrovská. Mnoho médií ji sledovalo a dalo prostor laicky polemizovat, zda na tom nebude nějaké zrnko pravdy.

Ku příkladu The Guardian.

V roce 2001-02 zveřejnil články a dopisy jako:

I Wakefield sám se dále vyjadřoval na svou obhajobu skrze platformu The Lancet.

Wakefieldova studie byla nakonec po dlouhém tlaku odborné veřejnosti v roce 2010 oficiálně stažena z The Lancet a jeho lékařská licence byla odebrána. Stažení zmanipulované studie je běžná forma korekce v akademickém prostředí. Jenže Pandořina skříňka již byla 12 let otevřená a veřejnost tak mohla v globalizovaném prostoru online světa spekulovat. A co je psáno, bývalo dáno, že?

Ostatně rozsáhlá studie z Dánska (Madsen et al., 2002 – A Population-Based Study of Measles, Mumps, and Rubella Vaccination and Autism. NEJM.), která pracovala s více než 500 000 dětí, dokázala pravý opak Wakefieldova tvrzení. A stejně nedokázala některé přesvědčit.

Nebyla jediná, ale díky pečlivé dokumentaci Dánů a veřejnému přístupu ke zdravotnictví, zdaleka největší. A dokázala porovnat stav před plošným očkováním i po něm.

Opakování dezinformací a kultura nedůvěry vůči místním vládám způsobilo prudce klesající proočkovanost, zejména v Británii a USA. Na některých místech klesla pod 80 %, což vedlo k návratu spalniček – nemocí, které byly předtím téměř vymýceny. Od ledna 2025 do 5. června 2025 bylo jen v Anglii laboratorně potrvzeno 420  případů. Navzdory jasným závěrům vědců se však mýtus o spojení vakcín a autismu šířil dál – internetová fóra, konspirační weby a alternativní medicína ho rychle převzaly a proměnily v tržní produkt. Strach se dobře prodává.

A tak ruku na srdce – jak jsme na tom dnes? Často slyšíme argument, že autistů je více než kdy dřív, a že jejich počet stoupá „od doby, kdy se začalo očkovat“. Jenže jak se říká: kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.

Stačí zajít na starý hřbitov. Počítejte jména.

Kolik dětí v jedné rodině zemřelo během pár týdnů? Ne proto, že byly očkované. Ale protože nebyly.

Wakefield tohle vyústění nejspíš nepředpokládal. Z místa, které si sám připravil pro vlastní triumf, se stal symbol jednoho z největších vědeckých skandálů moderní medicíny.
Jeho případ dnes slouží jako učebnicový příklad toho, jak snadno se může vědecká autorita stát nástrojem manipulace – a jak těžké je následky napravit, když se jednou zakoření strach.

V dalším článku se podíváme, jaké korekční metody byly historicky doporučovány rodičům od 60. let a jak se k nim staví lidé, na nichž byly aplikovány.