Článek
Učitel se může snažit sebevíc, aby děti něco naučil – může používat tradiční i moderní metody, diskusi, zkoušení, testy, v podstatě cokoliv. Někdy (ne vždy) jeho výuka padne na úrodnou půdu, jindy má pocit, že hází hrách na stěnu. Už jsme si zvykli na pasivní i aktivní odpor. Na co jsme si však nezvykli, jsou reakce rodičů.
V posledním měsíci naše škola čelila dvěma inspekcím ČŠI, oběma na základě udání rodičů. Jednalo se pochopitelně o rodiče nespokojené s výukou, kterou jejich děti „nezvládaly“. Buď žáci nechodili do školy (často za podpory rodičů), a tedy si učivo nedoplňovali, nebo neměli známky, které si rodiče představovali. Nejhorší je obvinění ze „šikany“ jejich dítěte, s níž škola „nic nedělá“ nebo ji dokonce „podporuje“.
Těmito stížnostmi a následnými inspekcemi učitelé ztrácejí hodiny a hodiny času vysvětlováním a dokládáním zápisů z řešení problémů – času, který by mohli věnovat výuce dětí. Na slovo „šikana“ jsem už téměř alergická. To, co se za našich školních let považovalo za klukovinu (házení penálem, pošťuchování apod.), dnes rodiče okamžitě označují za šikanu.
Pokud se něco nevhodného ve třídě děje, děti (ať už oběti nebo svědci) okamžitě informují své výchovné poradce – pro 1. nebo 2. stupeň. Děti výchovným poradcům důvěřují a svěřují se jim. Má-li třídní učitel (nebo jakýkoliv vyučující) podezření, že je některé dítě ohrožené nebo že se k němu ostatní děti nechovají hezky, oznámí to výchovným poradcům. Ti okamžitě situaci řeší – vyslechnou obě strany i svědky incidentu a podle závažnosti pokračují v další podpoře třídy i jednotlivých dětí.
Když však děti vidí, jakým způsobem se za ně rodiče „bijí“, samozřejmě toho využívají. Ostatní děti nejsou slepé – buď daného žáka začnou ignorovat, nebo ho vyřadí ze své party. V horším případě ho začnou napodobovat. A rodičů, kteří věří více svým dětem než učitelům, je dost.
Na dítě nesmí učitel zvýšit hlas, ani když je drzé. Natož mu dát poznámku. Rodiče se hned ohradí a tvrdí, že si na jejich dítě učitel „zasedl“ nebo že jde dokonce o národnostní diskriminaci.
Podobně komplikovaná je situace s podporovaným záškoláctvím. Rodiče dítěti omluví (nejlépe zpětně po upozornění) prakticky vše. Když pak dojde k nějakému problému, inspekce škole vyčte, že věc nebyla včas nahlášena na OSPOD jako podporované záškoláctví.
Na toaletách děti nejenže píší sprosté nápisy a ryjí obrázky (včetně hákových křížů), ale často nemají ani základní hygienické návyky – po sobě nesplachují, o mytí rukou ani nemluvě. Ve škole převážně pracují učitelky, které nemohou (hned by byly nařčeny z omezování osobního prostoru) kontrolovat chlapecké záchody. Nakonec o přestávkách, kdy jsou chlapci ve třídě, učitelky nebo uklízečky splachují po nich jejich výkaly. A tak by se dalo pokračovat…
Co z takových dětí vyroste?
A kolik učitelů tohle ještě vydrží?
Dnes, na Den učitelů, je možná dobře toto téma alespoň naťuknout.
