Manželství versus registrované partnerství aneb současný sněmovní boj o práva duhových rodin

Před létem jsme v Poslanecké sněmovně v prvním čtení řešili návrh, který by umožnil stejnopohlavním párům vstupovat do manželství se všemi právy a povinnostmi, které k tomu náleží. Tedy včetně práva na přiosvojení dítěte partnerka/partnerky a možnosti adoptovat dítě z dětských domovů. Více jsem o to psala v mém předchozím blogu zde.

Piráti tento návrh jednoznačně podporují. Manželství pro stejnopohlavní páry ostatně již schválilo 34 zemí světa, včetně celé západní Evropy a také postkomunistických států, jako je Slovinsko či Estonsko. V průběhu vyjednávání o dalším projednávání zákona se však ukázalo, že šance na jeho finální schválení jsou v současné velmi konzervativní sněmovně mizivé. Nemá totiž podporu ODS, KDU-ČSL, ani opoziční SPD. Klub ANO je v téhle otázce rozpolcený, najdou se v něm podporovatelé i odpůrci. Parlament tak svým současným složením názorově neodpovídá většině veřejnosti, která manželství pro všechny podporuje.

Ve Sněmovně se proto začaly připravovat další návrhy, které mají větší šanci na schválení a které by postavení stejnopohlavních párů zlepšily alespoň částečně. Níže vám tyto návrhy představím a uvedu, proč pouze jeden z nich by byl pro mě jako dočasné řešení akceptovatelný.

Předně chci zdůraznit, že pro mě, potažmo pro Piráty, není žádný kompromis správným řešením. Lidská práva nemají být řešena kompromisně. Rovná práva musí být skutečně rovná, jakýkoli kompromis, který jedné skupině lidí práva ubírá, nebo ji nadřazuje, rovností není.

Jak jsem však uvedla výše, manželství pro stejnopohlavní páry v této Sněmovně ani Senátu nemá šanci projít. Za této situace jsme tak postaveni před těžké rozhodování. Buď přistoupit na bolestivý kompromis a stejnopohlavním párům a jejich rodinám zkusit pomoct alespoň částečně, nebo se držet našich principů, že s právy se nehandluje, ale neprosadit tak do konce tohoto období vůbec nic. Nejsem z toho vůbec šťastná, ale tak to teď prostě je. Manželství pro všechny ve Sněmovně za Piráty prosazujeme již od roku 2018. Intenzivně jsme se snažili najít pro něj podporu i v tomto volebním období, tedy od roku 2021.

Mluvím-li o těžce přijatelném kompromisu, mám na mysli zachování odděleného institutu partnerství pro stejnopohlavní páry, ale s plným narovnáním všech práv včetně adopcí a přiosvojení dítěte partnera. Rozdíl od manželství byl byl pouze v názvu. Stejnopohlavní páry by nepřišly o žádné z práv. Návrh by mohl být, a doufám, že bude, výsledkem jednání stran napříč Sněmovnou a je nyní maximální možnou dosažitelnou variantou. Na dohodě na tomto návrhu nyní pracujeme - nedávno proběhl ústavně-právní výbor, kde byl tento návrh načten.

Mnoho odpůrců manželství pro všechny se zaklíná tím, že jim vadí pouze ten název, manželství. O stejná práva se prý přít nechtějí. I přesto, že žádné kompromisy v otázce lidských práv dělat nechceme, rozhodli jsme se v zájmu zlepšení každodenního života duhových rodin přistoupit na to, že tedy začneme právy. Ale všemi, včetně rodičovských. Přistupujeme na to jedině s tím, že to stále není plná rovnost a do budoucna budeme bojovat za manželství dál.

Druhý diskutovaný návrh z pera lidovce Jiřího Navrátila je pro mě i pro ostatní Piráty nepřijatelný. Zaváděl by totiž jen kosmetické úpravy registrovaného partnerství. Došlo by k narovnání pouze některých, zejména majetkových práv. Zásadně tu však chybí to, co je pro stejnopohlavní páry a jejich děti klíčové, tedy úprava rodičovských práv. Takový návrh žádným kompromisem není. Je to pouhá snaha celé jednání ukončit tak, aby se „něco stalo“, ale přitom by se nestalo nic, co duhovým rodinám reálně pomůže.

Pro úplnost připomínám, že byla předložena ještě novela zakotvující v ústavě manželství jako svazek muže a ženy. Takový návrh by proces zrovnoprávnění stejnopohlavních párů zastavil a zabetonoval na dlouhou dobu. Tento návrh inspirovaný na východ od nás nesmí Poslaneckou sněmovnou projít a uděláme vše pro to, aby se to nestalo.

Často od ultrakonzervativních spolků a bohužel i některých poslanců a poslankyň slýcháme, že stejnopohlavní páry si snaží vymoci jakési „právo na dítě“. Ve skutečnosti jde však o ošetření práv dětí, zajištění stability a jistoty, kterou si zaslouží. Dovolte mi to doložit na skutečném příběhu, k jehož publikaci mám svolení.

Hana a Adéla byly partnerkami 15 let. Společně odmala vychovávaly dvě děti, jejichž biologickou matkou byla Adéla. Adéla šla na podzim minulého roku k lékaři s problémy s dýcháním. Lékaři jí diagnostikovali rozsáhlý nádor na plicích s metastázami v celém těle. Ihned zahájili léčbu, Adéla však v souvislosti s ní utrpěla sérii mrtvic, na základě kterých ochrnula. I přes veškerou snahu lékařů Adéla po třech měsících od diagnózy v únoru tohoto roku zemřela. Hana, jako nebiologická matka, která se o své děti od mala starala, byla vedle něčeho tak strašného, jako je umírání celoživotní partnerky, nucena řešit, co bude s jejími dětmi. Jestli o ně nepřijde. Jestli s nimi bude moci být v nemocnici, kdyby náhodou v tom čase byly hospitalizovány. Jelikož ji totiž naše zákony právně neuznávaly jako rodiče, neměla k dětem žádná práva ani povinnosti. A to i přes to, že je celý jejich život vychovávala.

Hana se nakonec stala po smrti Adély alespoň poručníkem dětí. Zdůrazňuji poručníkem, nikoliv oficiálním právním rodičem. Pokud by totiž požádala jako individuální osoba o jejich adopci, děti by přišly o jakýkoliv právní vztah k rodině její zemřelé partnerky Adély, k jejich babičce, dědečkovi atd., protože adopcí úplně zaniká vztah k původní rodině. To nikdo v rodině nechtěl.

Celý příběh Hany a jejich dětí je srdcervoucí a mě velmi mrzí a rozčiluje, že k takovým situacím musí docházet. Už jen představa toho, že musíte v obrovském smutku a absolutním stresu po smrti své partnerky s advokátem navíc řešit, aby vaše děti zůstaly vaše a pak to obhajovat před soudem s nejistým výsledkem, je nepředstavitelná. A to se stále bavíme o situaci, kdy rodina zemřelé Adély má s Hanou dobré vztahy a považuje ji za součást rodiny a za matku dětí jejich dcery. Jinak ani nechci domýšlet, do jakých situací by se jejich děti mohly dostat, pokud by tomu tak nebylo. Například kdyby rodiče zemřelé Adély neakceptovali sexuální orientaci jejich dcery.

Právě proto, aby k výše uvedeným situacím nedocházelo, je třeba, aby v jakémkoliv „kompromisním“ návrhu byla obsažena také úprava rodičovských práv. Tím by se Hana, která děti od mala vychovává a děti ji považují za jejich mámu, již za života Adély stala také jejich matkou právní a nemusela by ona, děti, ani zbytek rodiny podstupovat nekončící měsíce všechen ten stres a obavy. Nemohlo by se stát, že děti, které měly dvě mámy, po smrti jedné z nich najednou mohly přijít i o tu druhou.

Takových rodin je ta Hanina jsou stovky. Avšak žijí v právním vakuu. Existuje přitom jasná odborná shoda na tom, že rodičovství stejnopohlavních párů nemá na dítě žádný negativní efekt, nezáleží totiž na struktuře rodiny, ale na vztazích v ní, zdali je tam láska, péče, atd. Jeden příklad za všechny. Předseda Sexuologické společnosti České lékařské společnosti prof. PhDr. Petr Weiss, PhD. DSc. řekl: „Od 70. let ve světě proběhla řada výzkumů týkajících se dětí, které vyrostly v rodině jednopohlavních párů. Výzkumy měly jednoznačné výsledky – u dětí nebylo zjištěno žádné narušení, ani z hlediska sexuální orientace, identity, neuroticismu, a dokonce ani z hlediska jejich postavení ve školním kolektivu.“

Další důležité podpůrné stanovisko dětských lékařů zde, společné stanovisko různých předních českých odborníků zde, další vyjádření českých i světových odborníků zde.

Je teď na všech poslancích, aby si zodpověděli následující otázky.

Ráda bych věřila tomu, že žijeme ve společnosti, kde chce jeden druhého respektovat a na bezpečí dětí nám záleží.