Článek
Peníze, o kterých se mezi kamarádkami nemluví
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu řešit peníze. Vždycky jsem si myslela, že to je prostě něco, co se dá spočítat a vyřešit. Jenže pak jsem zjistila, že ve vztazích nejsou peníze nikdy jen peníze. Je to očekávání, ticho, stud a zvláštní napětí, které se usadí mezi dvěma lidmi a nechce odejít.
A přesně takhle začal příběh jedné půjčky, která mě nenaučila nic o financích, ale o lidech.
„Vrátím ti to hned, jak to půjde“
Seděly jsme spolu u stolu, bylo obyčejné odpoledne a já bych ještě ráno klidně přísahala, že se ten den nestane nic důležitého. Mluvila rychle, trochu roztěkaně, jako kdyby se bála, že když se zastaví, rozmyslí si to.
„Já vím, že se to blbě říká,“ začala a uhýbala pohledem, „ale fakt to potřebuju jen překlenout. Jakmile mi přijdou peníze, pošlu ti to zpátky.“
Řekla částku a mně se v hlavě rozjela lavina známých myšlenek. Vždyť se známe roky. Tolikrát jsme si navzájem pomohly. Kdy jindy, když ne teď? Nechtěla jsem být ta, co váhá, co počítá, co kazí atmosféru.
„To je v pohodě,“ řekla jsem nakonec a v tu chvíli jsem tomu opravdu věřila.
Čas, který se začal divně natahovat
První dny jsem nad tím vůbec nepřemýšlela. Neměla jsem důvod. Pak uběhl týden, druhý, a já si začala uvědomovat, že se o penězích vlastně nebavíme. Psaly jsme si o práci, o vztazích, o úplných maličkostech, ale to hlavní zůstávalo někde mezi řádky.
Když jsem se konečně odhodlala to zmínit, psala jsem zprávu asi třikrát jinak, než jsem ji odeslala. Nechtěla jsem znít tvrdě ani podezřívavě.
„Jen se chci zeptat, jak to vypadá,“ napsala jsem nakonec.
Odpověď přišla rychle a uklidňující. „Jasně, řeším to, ještě chvilku, jo?“
Ta chvilka se ale začala natahovat do podoby, která už nebyla příjemná. A spolu s ní se natahovalo i moje vnitřní napětí.
Když se stydíš připomenout něco, co je tvoje
Nejtěžší na tom nebylo čekání, ale ten zvláštní pocit studu. Jako bych dělala něco špatně já. Jako bych byla netrpělivá, malicherná, přehnaně citlivá. Přitom jsem jen chtěla zpátky něco, co jsem půjčila s důvěrou.
Když jsem se ozvala podruhé, byla jsem už upřímnější.
„Promiň, ale potřebuju to začít řešit, ty peníze teď docela potřebuju.“
Tentokrát odpověď nepřišla hned. A když přišla, nebyla taková, jakou jsem si představovala.
„Mrzí mě, že mi nevěříš. Myslela jsem, že jsme kamarádky.“
V jedné větě se najednou otočily role. Já už nebyla ta, co pomohla, ale ta, co tlačí. Ta nepříjemná.
Neztratila jsem peníze, ale něco jiného
Peníze mi nakonec vrátila. Postupně, bez vysvětlení, bez potřeby to nějak uzavřít. A my jsme si pak ještě nějakou dobu psaly, ale už to nebylo stejné. Něco se posunulo a nedalo se to vrátit zpátky.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli to celé nebylo zbytečné. Vždyť o nic dramatického přece nešlo. Jenže šlo. Nešlo o částku, ale o to, jak snadno se mezi dvěma lidmi může usadit ticho a nepochopení.
Zjistila jsem, že některé věci se nepočítají v korunách, ale v pocitu bezpečí a důvěry.
Proč už peníze kamarádkám nepůjčuji
Dnes už vím, že půjčování peněz mezi kamarádkami je tenká hranice. Jakmile ji jednou překročíš, už nikdy přesně nevíš, kde končí pomoc a kde začíná problém.
Když dnes slyším větu „je to jen na chvíli“, už ve mně nevyvolává potřebu zachraňovat situaci za každou cenu. Spíš mi připomene, že chci mít vztahy, ve kterých si nemusíme nic vyčítat ani si dávat pozor na slova.
A tak dnes raději řeknu ne. Ne proto, že bych byla chladná nebo bezcitná, ale proto, že některá přátelství jsou příliš cenná na to, aby mezi ně vstoupily peníze.
