Článek
Nikdy jsem nechtěla být tou zlou tchyní
Nikdy jsem nechtěla být ta tchyně, o které se vyprávějí vtipy. Ta, která stojí ve dveřích s rukama v bok a kontroluje, jestli je utřený prach. Ta, která má vždycky připomínku, vždycky radu, vždycky názor. Vždycky jsem si říkala, že já taková nebudu. Až si můj syn najde partnerku, nechám je žít. Nebudu jim zasahovat do života. Budu respektovat jejich pravidla, jejich rozhodnutí, jejich svět.
Dlouho jsem si myslela, že se mi to daří.
Obyčejná neděle, která všechno změnila
Minulou neděli jsem byla u nich na obědě. Tak jako už mnohokrát předtím. Vnoučata pobíhala po bytě, smála se a občas do něčeho vrazila, můj syn byl na balkoně a něco opravoval, protože na jejich bytě je pořád co dodělávat. A Linda, moje snacha, stála u sporáku a míchala omáčku. Byla jsem ráda, že tam můžu být s nimi. Že prostě patřím do jejich života, že se stýkáme a máme se rádi.
„Nechceš pomoct?“ zeptala jsem se a udělala krok směrem ke kuchyni.
Usmála se na mě. „To je dobré, já to zvládnu.“
Ten úsměv byl zdvořilý. Ne nepříjemný. Ale nebyl ani úplně uvolněný. Přesto jsem to neřešila. Sedla jsem si ke stolu, dívala se na děti a měla pocit, že všechno je tak, jak má být.
Věty, které jsem neměla slyšet
Když jsem si odskočila na toaletu, šla jsem chodbou kolem kuchyně, kde byla i Linda. Stála v kuchyni a telefonovala. Nevěděla, že ji někdo může slyšet.
„Ona to myslí dobře,“ řekla. Její hlas byl klidný, skoro unavený. „Ale je pořád tady.“
Zastavila jsem se. Ne schválně. Prostě jsem najednou nedokázala udělat další krok.
„Pořád má nějaké poznámky,“ pokračovala. „Jak oblékám malého. Co vařím. Jak často uklízím.“
Cítila jsem, jak se mi stáhlo hrdlo. Já jsem přece žádné poznámky neměla. Nebo jsem si to alespoň myslela. Vždyť jsem jen občas řekla: „My jsme to dělali trochu jinak.“ Nebo: „Možná by mu bylo tepleji v mikině.“ Taky jsem jednou řekla, že si myslím, že by vnučku Adélku měli víc přidržet u klavíru, i když ji to nebaví, ale může se jí to jednou hodit. Nikdy jsem neřekla, že to dělají špatně. Nikdy. Pak přišla věta, která ve mně zůstala dodnes.
„Někdy mám pocit, že si myslí, že jsem neschopná.“
Opřela jsem se o zeď, protože jsem měla pocit, že se mi podlomila kolena. V tu chvíli jsem nebyla schopná odejít ani dát najevo, že jsem to slyšela. Jen jsem tam stála a poslouchala něco, co nikdy nebylo určeno mně.
Najednou jsem nevěděla, kdo jsem
Najednou jsem nevěděla, kdo vlastně jsem. Jestli ta žena, kterou si myslím, že jsem, nebo ta, kterou vidí ona. Když jsem se po chvíli vrátila ke stolu, všechno vypadalo stejně jako předtím. Děti se smály. Syn něco vyprávěl. Snacha přišla s talíři a položila je před nás.
„Tak, dobrou chuť,“ řekla a usmála se na mě.
Usmála jsem se taky. Automaticky. Jako by se nic nestalo. Ale už to nebylo stejné.
Každé slovo jsem si začala hlídat
Celou dobu jsem přemýšlela nad každou větou, kterou jsem kdy řekla a nad každou návštěvou. Nad každým okamžikem, kdy jsem si myslela, že jsem součástí jejich života. Možná jsem tam byla příliš často. Chtěla jsem být užitečná, až to začalo působit jinak. Nechtěla jsem ale být ta, co jim rozhoduje o životě nebo se jim do něho montuje.
Nejhorší na tom bylo, že se mnou o tom nikdy nemluvila. Nikdy neřekla: „Tohle mi vadí.“ Nikdy neřekla: „Potřebujeme víc prostoru.“ Jen se usmívala. Děkovala. Objímala mě na rozloučenou. A pak o mně mluvila jinak, když si myslela, že neslyším.
Učím se ustoupit
Cestou domů jsem seděla vedle syna v autě a dívala se z okna. Povídal mi něco o práci, ale já ho skoro nevnímala. Uvědomila jsem si, jak moc bych si přála, aby ke mně snacha byla upřímnější.
Nechci o ně přijít. Nechci, aby mezi námi vzniklo napětí. Nechci, aby si můj syn musel vybírat mezi mnou a jí. Proto mlčím. Proto dělám, že jsem nic neslyšela.
Jenže od té doby, kdykoli k nim jdu, dávám si pozor na každé slovo. Přemýšlím, jestli už nejsem na návštěvě příliš dlouho. Jestli jsem něco neřekla špatně a jestli tam vůbec ještě patřím.
Nikdy jsem nechtěla být špatná tchyně.
