Článek
„Nepřipadám si jako manžel. Spíš jako zaměstnanec ve vlastní rodině.“
Je mi 42 let. S manželkou jsme spolu šest let a máme dva a půl roku starého syna. Zvenku asi působíme úplně normálně. Fungující rodina. Žádné velké drama. Žádné skandály.
Jenže já mám poslední rok pocit, že doma už nejsem partner. Jen člověk na úkoly.
Přijdu večer z práce, sotva si sundám boty, a slyším:
„Došel jogurt.“
„Musíš zaplatit školku.“
„Kape ten kohoutek.“
„A zítra vyzvedni malého dřív.“
Ani ne „ahoj“. Ani ne „jaký jsi měl den“. Dřív jsme si sedli, dali si víno, povídali si. Dneska jen řešíme doma provoz. Nechci znít jako chlap, co žárlí na vlastní dítě. Miluju syna. Strašně moc. Ale od chvíle, kdy se narodil, jako bychom přestali existovat my dva.
O víkendech to bývá podobné. „Vezmi ho prosím ven,“ řekne manželka už od dveří ložnice. „Potřebuju chvíli klid.“ Tak jdeme. Hřiště, odrážedlo, zmrzlina, park. A já vlastně ani nevím, jestli to dělám proto, že chci být dobrý táta, nebo proto, že doma překážím.
Jednou večer jsem to s manželkou zkusil otevřít. Ležela vedle mě a projížděla telefon.
„Máš pocit, že jsme ještě vůbec partneři?“ zeptal jsem se.
Ani nezvedla oči.
„Prosím tě, nepřeháněj.“
„Já nepřeháním. Jen mám pocit, že spolu už vůbec nejsme.“
Chvíli bylo ticho. Pak si povzdechla:
„Všichni s malými dětmi fungují stejně.“
Možná měla pravdu. Jenže mě vyděsilo, jak rychle tu větu řekla. Jako by rezignace byla normální stav. Někdy večer ležím vedle ní a přemýšlím nad věcí, kterou bych si ještě před pár lety neuměl připustit. Jestli ji ještě miluju. Nebo jestli už jen plním funkce: táta, řidič, platič složenek, chlap na opravy.
A nejhorší na tom je, že ona možná vůbec netuší, že se tak cítím. Protože navenek pořád všechno funguje. Jen já už se doma dávno necítím jako někdo, na koho se někdo těší.
