Článek
Jak to mám všechno stíhat? Když se můj život točí kolem doktorů, terapií a dětí
Občas si říkám, jestli jsem jediná máma, která má pocit, že její kalendář připomíná spíš rozpis zdravotnického zařízení než běžný rodinný život.
Mám dva kluky a poslední měsíce se naše dny točí hlavně kolem doktorů, terapií a různých cvičení. Jeden syn má zlomenou ruku, takže nás čekají rehabilitace dvakrát týdně. K tomu dochází na logopedii jednou za tři týdny a ještě na senzorickou terapii, kvůli které jezdíme hodinu autem od domova.
Druhý syn má taky logopedii, fyzioterapii kvůli vpadlým kotníkům a brzy nás čeká ortodoncie. Samozřejmostí jsou pravidelné návštěvy zubaře, preventivní prohlídky, očkování, besídky a vše další, co k rodičovství neodmyslitelně patří.
A mezi tím vším jsou ještě školka, škola, kroužky, domácnost a běžný život.
Kde se v tom bere čas na práci?
To je otázka, kterou si pokládám stále častěji.
Momentálně jsem vedená na úřadu práce a mám jen malou brigádu. Přesto mám pocit, že nic nestíhám. Když se podívám do kalendáře, téměř každý týden máme tři až čtyři návštěvy specialistů. Většina z nich samozřejmě probíhá dopoledne, kdy by člověk měl být v zaměstnání.
Často přemýšlím nad tím, jak to zvládají rodiče, kteří chodí na plný úvazek do práce. Jak řeší všechny logopedie, rehabilitace, fyzioterapie a další odborná vyšetření? Jak si dokážou zařídit tolik volna? A kdy vůbec stíhají zajít k lékaři sami?
Protože já mám pocit, že na své vlastní zdravotní problémy už dávno není prostor.
Někdy je toho prostě moc
Mám své děti nade vše ráda a samozřejmě chci, aby měly tu nejlepší péči. Vím, že logopedie, rehabilitace i fyzioterapie mají smysl a pomáhají jim. Přesto jsou dny, kdy si připadám vyčerpaná.
Ne ani tak fyzicky jako psychicky.
Neustálé objednávání termínů, přesuny autem, hlídání času, omlouvání ve škole, plánování dalších návštěv a snaha skloubit to s prací vytváří nekončící kolotoč. Jakmile skončí jedna povinnost, objeví se další.
Nejsem v tom sama?
Možná právě proto se ptám ostatních rodičů: Jak to děláte vy? Máte pomoc od prarodičů? Pracujete z domova? Máte vstřícného zaměstnavatele? Nebo také občas večer sedíte nad kalendářem a přemýšlíte, kam ještě vtěsnat další kontrolu nebo terapii?
Protože někdy mám pocit, že péče o děti se zdravotními potřebami je sama o sobě práce na plný úvazek. A možná by pomohlo už jen vědět, že v tom nejsem sama. Že i ostatní rodiče občas nestíhají, jsou unavení a mají pocit, že se jejich život točí hlavně kolem ordinací, čekáren a termínů v diáři.
Protože i když své děti milujeme, neznamená to, že občas nemůžeme říct nahlas: „Je toho na mě prostě moc.“
