Článek
Nedávno jsem narazila na rozhovor, ve kterém zazněla slova „hostka“ a „účastnictvo“. A nebudu lhát – kdykoliv podobné výrazy vidím, naježí se mi všechny chlupy na těle. I ty oholené. Přijde mi to kostrbaté, nepřirozené a moje vnitřní jazykové já má okamžitou potřebu protestovat.
Jenže protože mám talent proměnit téměř cokoliv v prokrastinační aktivitu, začala jsem nad tím přemýšlet trochu víc. A došla jsem k zajímavému paradoxu: přestože mi některé z těchto novotvarů znějí hrozně, vlastně nemám problém s tím, že vznikají.
Naopak.
Jazyk není vytesaný do kamene
Jedna z věcí, kterou považuji za samozřejmost, je skutečnost, že jazyk se vyvíjí. Vždycky se vyvíjel a vždycky se vyvíjet bude.
Proto mi připadá zvláštní, když se kolem každé jazykové novinky rozhoří debata, jako by šlo o útok na samotné základy civilizace. Často slýcháme, že se „kazí čeština“, že se „ničí jazyk“ nebo že „takto se přece nikdy nemluvilo“.
No ano. Nemluvilo.
Stejně jako se kdysi nemluvilo způsobem, který dnes považujeme za naprosto normální.
Jazyk není muzeální exponát, který je potřeba uchovávat pod sklem v přesně definované podobě. Je to živý nástroj komunikace. A pokud se mění společnost, mění se spolu s ní i jazyk.
Inkluzivita není jazykový zločin
V posledních letech se objevují snahy používat jazyk tak, aby byl inkluzivnější a lépe odrážel principy rovnosti. Právě odtud pocházejí některé výrazy, které mnoha lidem zvedají tlak.
Můžeme diskutovat o tom, které z nich fungují a které působí neohrabaně. To je naprosto legitimní debata. Co mi ale připadá méně smysluplné, je představa, že za každým podobným slovem stojí jakési tajemné „woke lobby“, které lidem diktuje, jak mají mluvit.
Tak jazyk nefunguje.
Lidé si vybírají slova, která odpovídají jejich hodnotám. Pokud někdo chce zdůraznit rovnost nebo zahrnout do vyjadřování skupiny, které byly dříve přehlížené, použije jazykové prostředky, které mu to umožní. Není to příkaz shora. Je to vědomá volba.
Ať už se nám konkrétní slovo líbí, nebo ne.
Obsah před formou
Možná je to moje dlouhodobá úchylka, ale vždycky jsem měla pocit, že obsah je důležitější než forma. Někoho pohoršují vulgarismy. Jiného anglicismy, třeba mě! Dalšího právě genderově citlivé výrazy. Každý máme něco, co nám v jazyce vadí.
Mně například občas lezou na nervy anglické výrazy nacpané do českých vět tam, kde pro ně vůbec není důvod. Jenže když se na to podívám historicky, musím si přiznat jednu věc: čeština byla v minulosti mnohem víc ovlivněná němčinou, než je dnes ovlivněná angličtinou.
Jinými slovy – jazyk byl vždycky výsledkem prostředí, ve kterém vznikal.
Nikdy neexistovala žádná čistá, nedotčená verze češtiny, kterou bychom teď museli bránit před vetřelci. Jazyk se neustále proměňuje pod vlivem kultury, technologií, politiky i každodenního života.
A upřímně? Pokud už si mám vybírat, jaké vlivy do něj budou pronikat, budu raději za ty, které odrážejí snahu o větší respekt a rovnoprávnost.
Každá generace má svoje „to už je moc“
Na jazykových sporech mě fascinuje ještě jedna věc. Téměř každá generace je přesvědčená, že právě teď se překračuje hranice přijatelnosti. Jenže historie ukazuje něco jiného. To, co jedné generaci připadá absurdní, je pro tu následující naprosto běžné. A někdy stačí překvapivě krátká doba.
Vzpomínáte na odpor vůči slovu „Česko“?
Pamatuju si dobu, kdy se vedly vážně míněné debaty o tom, jestli je vůbec přijatelné používat zkrácený název České republiky – tedy „Česko“. Lidé tehdy argumentovali, že to zní divně. Že je to nepřirozené. Že si na to nikdy nezvyknou. Že to není skutečné slovo.
Dnes si zkuste představit, že byste podobnou debatu otevřeli znovu. Připadá vám slovo „Česko“ zvláštní? Mně ne. Většině lidí už také ne. Prostě se stalo součástí běžného jazyka. A právě proto mám podezření, že s některými dnešními novotvary to může dopadnout úplně stejně.
Možná si jen potřebujeme zvyknout
Neříkám, že každé nové slovo je automaticky dobré. Neříkám ani, že se mi „hostka“ najednou začala líbit. Pořád ve mně vyvolává lehké cukání. Jen už si nejsem jistá, jestli je to problém toho slova, nebo spíš mého zvyku. Možná totiž největší překážkou nových výrazů nebývá jejich význam ani užitečnost. Možná je to prostě skutečnost, že jsou nové.
A nové věci mají nepříjemnou vlastnost: znějí cize. Dokud si na ně nezvykneme. Stejně jako jsme si zvykli na Česko. Stejně jako jsme si zvykli na desítky jiných slov, která dnes považujeme za samozřejmá. A kdo ví. Třeba za pár let bude „hostka“ znít úplně normálně. A třeba se jednou promění i význam slova „motorista“ a znovu bude označovat prostě člověka za volantem, bez dalších politických či kulturních konotací. SNAD!
Jazyk totiž neustále běží dál. A většinou si nakonec stejně udělá, co chce.
