Článek
Vysokoškolský šok
Je to můj první rok na vysoké škole a upřímně? Je to… šok.
Ne že by mě překvapilo, že se učí, zkoušky jsou těžké a že každý hledá svoje místo. Ale že by všichni kolem byli tak… no, nehezcí?
Zvykla jsem se starat o sebe. Pečovat o tělo, chodit pravidelně do fitka, sportovat, jíst zdravě - to znamená vegansky, protože zabíjet zvířata je passé. A teď se dívám kolem a divím se, že většinu studentů to vůbec nezajímá a vypadají, jako by žili v jeskyni.
Díkybohu nemusím pracovat. Jinak bych časově nezvládla ani školu, ani svůj životní standard. Ale fakt – chodit do fitka, jíst správně, věnovat se péči o sebe, být svěží a zdravá – to je pro mě normální. Ano, můžu si to díkybohu dovolit, ale sportovat se dá i skoro zadarmo a kosmetika také nestojí majlant.
Jenže oni? Nevím, jestli vůbec viděli zrcadlo, nebo jestli si myslí, že luxování je sport.
Kde jsou normální lidé?
Snažím se najít někoho, kdo má stejně vysoký standard. Někdo, kdo se neodbývá jídlem z fast foodu, kdo chodí na manikúru a cvičí ve fitness centru.
„Kde sakra jsou lidé, kteří vědí, co znamená starat se o sebe?“ ptám se sama sebe u smoothie v kavárně. Vysokoškolská elita národa, a přitom všichni vypadají, jako by jim bylo jedno, že existuje zrcadlo.
Přehnané? Možná. Ale já vím, co chci
Jasně, někdo řekne, že přeháním. Že jsem namyšlená. Ale co je horší – být já nebo být tím, kdo se sám o sebe nestará? Možná to zní přehnaně, a je možné, že já se jen víc starám o vzhled než ostatní. Ale nejde jen o povrch. Jde o to, že když někdo nevěnuje čas sobě, těžko bude mít energii ani na to být příjemný, vtipný nebo zajímavý. Nebo se starat o druhé. A upřímně, na tyhle lidi já taky nemám trpělivost.
Takže zatím myslím na svou stravu, do fitka a starám se o sebe. A doufám, že jednoho dne narazím na někoho, kdo chápe, že život je víc než lenošení a fast food.
A zatím? Jen se nestačím divit.
