Článek
Pamatuju si na něj dodnes. Ne proto, že by to byla životní láska, ale protože jsem ještě nikdy nepotkala chlapa, který by miloval čistotu víc než lidi.
Znali jsme se asi tři měsíce. Venku působil úplně normálně. Vtipný, charismatický, hezký chlap. Uměl člověka rozesmát, koupit kafe, dívat se na ženskou tak, že měla pocit, že je jediná na světě. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že doma žije lidský Savo koncentrát, vysmála bych se mu.
Poprvé jsem k němu jela jedno páteční odpoledne. Byla jsem nervózní, natěšená, klasika. Už jsme stáli před dveřmi jeho bytu, když mě najednou chytil kolem pasu, lehce nadzvedl a přenesl o metr vedle.
„Co blbneš?“ smála jsem se.
„Boty,“ odpověděl vážně. „Máš je zaprášené. Otři si je tady.“
Podívala jsem se dolů.
„To je rohožka sousedů.“
„No právě.“
Zasmála jsem se, protože co jiného chcete dělat. Jenže on se nesmál vůbec. To mělo být první varování. Když odemkl a pustil mě dovnitř, zůstala jsem stát jak opařená. Ten byt nevypadal obývaně. Všechno bylo dokonale srovnané. Ani smítko prachu, ani šmouha, ani hrnek v dřezu. Gauč vypadal, jako by na něm nikdy nikdo neseděl.
„Ty jo…“ vydechla jsem. „Tady se snad bojí i bakterie nadechnout.“
On se pyšně usmál.
„Pořádek dělá klid v hlavě.“
„Aha… no, já mám v hlavě očividně festival.“
Sundala jsem si kabát a chtěla udělat krok dál.
„Počkej.“
Zastavila jsem se.
„Nejdřív koupelna. Umyj si ruce.“
To už mě trochu zaskočilo.
„Já jsem zdravotnice,“ zasmála jsem se. „Já si ruce myju pořád.“
„To je dobře,“ odpověděl klidně. „Tak ti to aspoň nemusím vysvětlovat.“
V koupelně jsem pustila vodu a normálně si myla ruce, když najednou za mnou něco šustlo. Otočím se — a on stojí těsně za mnou s hadříkem v ruce.
„Co děláš?“ vyhrkla jsem.
„Kapky.“
„Jaké kapky?“
„Na baterii.“
„Vždyť tam žádné nejsou.“
Podíval se na mě skoro lítostivě.
„Budou.“
V tu chvíli jsem poprvé dostala chuť utéct. Místo toho jsem šla poslušně za ním do obýváku. Ukázal na konkrétní křeslo.
„Sedni si tady.“
Sotva jsem se opřela hlavou, přiletěl k opěrce složený ručník.
„Promiň,“ řekl rychle. „Ta látka se blbě čistí.“
„To máš takhle ve zvyku vůči návštěvám?“ smála jsem se.
„Jen preventivní opatření.“
Začínala jsem chápat, že tenhle člověk nezná slovo spontánnost. Pak začal chystat večeři. Chtěla jsem být milá, tak jsem se zvedla.
„Nechceš pomoct?“
On sebou úplně cukl.
„Prosím tě, ne, vážně. Tohle mi nedělej.“
Sedla jsem si zpátky jak dítě ve školce. Z kuchyně se ozývalo přesouvání věcí v přesných intervalech. Když otevřel lednici, zahlédla jsem uvnitř řady dokonale zabalených balíčků v alobalu.
„Ty jo,“ řekla jsem pobaveně. „Jak poznáš, co kde je?“
Ani se neotočil:„Mám systém.“
Musela jsem si kousnout do rtu, abych se nerozesmála nahlas.
Večeře probíhala v tichu, které přerušovalo jen cinknutí příboru. Když mi spadl drobeček chleba na zem, oba jsme se na něj podívali zároveň. Já provinile. On vyděšeně.
„Promiň!“ vyhrkla jsem automaticky.
On už byl v pohybu. Hadřík. Dezinfekce. Tři přesné tahy.
„V pohodě,“ řekl, ale znělo to, jako když hasiči uhasí požár.
Po jídle začal okamžitě mýt nádobí. Ne normálně. Obřadně. Talíř po talíři, každý utřený zvlášť.
„Ty to nemůžeš nechat do rána?“ zeptala jsem se.
Zůstal stát s houbičkou v ruce.
„A spát s tím, že je ve dřezu špinavé nádobí?“
„No… já to tak třeba dělám.“
„To musí být strašný život.“
Pak se otočil a úplně vážně řekl: „Já si teď půjdu dát sprchu. Ty půjdeš po mně. Připravil jsem ti kartáček.“
Jakmile zalezl do koupelny a pustil vodu, vstala jsem, popadla kabelku a po špičkách zamířila ke dveřím. Srdce mi bušilo, jako bych prchala z místa činu. A pak jsem to udělala. Pomalu jsem si otřela boty o JEHO rohožku. Pořádně. S gustem. Pak jsem ji otočila naruby.
„Tak a teď si to srovnej do systému, kamaráde,“ zamumlala jsem.
A zdrhla jsem. Nikdy jsem neutíkala z rande rychleji. Od té doby mám jasno. Radši chlapa, co nechá hrnek v dřezu a ponožky vedle postele, než někoho, kdo by mě po sexu nejspíš vydezinfikoval octem a vystavil schnout na balkon.
