Článek
Nikdy jsem si nemusela nic odpírat. Jako malá jsem nechápala, proč holky kolem mě řeší jídlo, diety nebo váhu. Já byla prostě „ten typ“. Hubená, rovná, bez námahy zapadající do toho, co chtěli ostatní vidět. V deseti první focení, ve dvanácti první kampaň, obrovské peníze, které nedávaly smysl. Byly příliš vysoké na to, kolik mi bylo – a jak málo jsem vlastně musela udělat.
Dlouho jsem si myslela, že mám štěstí. Že jsem vyhrála nějakou tichou loterii. Nemusela jsem bojovat ani si něco vydupat. Stačilo přijít, usmát se a nechat si říct, jak stát, kam dát ruce, kdy se otočit. Byla jsem schránka, na kterou něco navěsili a namalovali tak, jak si přáli. A mně to tehdy nevadilo.
Jenže teď je mi víc. A moje tělo už není „věšák“. Najednou mám tvary, přemýšlím, nad tím, co jím, musím cvičit, zároveň je mnoho mladších, zajímavějších, nových modelek okolo mě. Taky už ten svět vidím takový, jaký je ve skutečnosti. Protože ten svět není hezký. Je lesklý jen na fotkách. Ve skutečnosti je unavený, otravný a zničující. Večer alkohol, často nejen alkohol. Lidi, co se tváří jako přátelé, ale sledují, kdy uklouzneš. Neustálý tlak – buď lepší, hubenější, zajímavější. Nebo zmizíš.
„Tvař se míň naštvaně“
Jednou na focení jsme stáli venku v zimě, já v tenkých šatech a všichni kolem v bundách. Třásla jsem se a snažila se to nedat znát.
„Hele, můžeš se tvářit míň naštvaně?“ zavolal na mě fotograf.
„Mně je zima,“ řekla jsem.
„To je vidět,“ odvětil. „Ale to tam nechceme.“
Chvíli jsem na něj koukala. „Tak mi dejte kabát mezi záběrama.“
Někdo ze štábu se zasmál. Fotograf protočil oči. „Když tě zakryjem, budeš pak pomačkaná. To fakt nechcem.“
„Já taky nechci umrznout,“ odpověděla jsem.
Nakonec mi kabát hodili přes ramena asi na deset vteřin a hned zase dolů. „Tak jo, jedem, než to světlo uteče.“
A jelo se dál, jako by to bylo úplně normální. O pár dní později jsem seděla na kávě s kamarádkou ze střední. Přišla rovnou z práce, trochu udýchaná, sundala kabát a hned se smála.
„Ty jo, ty vypadáš pořád stejně,“ řekla. „To je fakt nespravedlivý.“
„To říkej jim, ne mně,“ odpověděla jsem.
„A kolik teď bereš za focení?“ zeptala se bez okolků.
Řekla jsem jí to.
Zvedla obočí. „Tak to bych klidně taky vydržela!“
Usmála jsem se, ale nějak to nešlo úplně přirozeně. „To si myslíš.“
Napila se kávy a chvíli mlčela. „A co budeš dělat, až tě to přestane bavit?“
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Asi něco jinýho.“
„Jako co?“
„Já fakt nevím.“
Podívala se na mě trochu zvláštně. „Já to mám aspoň jasný. Práce, výplata, nějak to jde… Ty máš takový…“ zarazila se.
„Jaký?“ zeptala jsem se.
„No… že můžeš kdykoliv skončit. Chápeš. Nebojíš se toho?“
Jiný směr kam?
Chápala jsem. A možná až moc dobře. A tady někde se to ve mně láme. Mezi světem, který mě ničí, a světem, ve kterém si nejsem jistá, jestli obstojím. Zvykla jsem si na peníze, na komfort, na to, že nemusím vůbec počítat, za co utrácím. A představa, že bych šla studovat – seděla někde v lavici a doháněla něco, co jsem nikdy pořádně nezačala – mě děsí. Stejně jako představa, že bych šla dělat „obyčejnou“ práci a najednou spadla o nepočítaně pater peněz níž.
Ne proto, že by na tom bylo něco špatně. Ale protože nevím, jestli bych unesla ten rozdíl. Ten pád z něčeho, co vlastně ani není pevné, ale na co jsem si zvykla. Ale čím dál víc cítím, že pokud teď si nezačnu budovat něco stálejšího, dřív nebo později mě to stejně čeká. Ty peníze, na které jsem si zvykla, nejsou zadarmo, prodávám za ně svou vlastní budoucnost.
Jen prostě jaký mám teď udělat první krok?
