Kolegyně mě šikanuje. Proč jsem pořád ta hodná holka?

Když jsem nastoupila do nové práce, chtěla jsem hlavně zapadnout. Naučit se nové věci, seznámit se s kolegy a hlavně zapadnout. Pracovní vztahy jsou pro mě důležité a já nechtěla být ta problémová. Říkala jsem si, že když budu slušná a vstřícná, všechno si časem sedne.

Kolegyně, která mě měla zaučovat, mě vlastně nezaučila. Nepředala mi kompetence. Nedala mi přístupy do databází, bez kterých se moje práce nedala pořádně dělat. Dokonce mi dlouho odmítala dát přístup k pracovnímu e-mailu, dokonce mi nedala zpočátku ani přístup do pracovního počítače. A já jsem si pořád říkala, že to je asi jen zmatek, nedorozumění, začátek.

Zároveň mi ale – nenápadně, po kapkách – začala dávat najevo, kde je moje místo. A já to dlouho neuměla pojmenovat.

Byla jsem v práci asi čtrnáct dní, když za mnou přišla a úplně klidně řekla:
„Nevím, jak vám to říct jemně, tak vám to řeknu tak, jak to je. Měla byste používat antiperspirant.“

Pamatuju si ten moment velmi přesně. To ticho po té větě. Ten zvláštní pocit, kdy víte, že to není pravda – a přesto vás to zasáhne. Věděla jsem, že nesmrdím. Ale stejně jsem pak šla na záchod, abych si to zkontrolovala a začala jsem volat kamarádkám pro útěchu. Bylo to poprvné a ne naposled, co jsem se kvůli tomu rozbrečela. A celý další den i ty dny další jsem nebyla schopná myslet na nic jiného.

Najednou jsem kontrolovala každý pohyb. Jestli jsem schody nevyšla moc rychle, abych se nezapotila, jestli nedávám ruce nahoru, abych neukazovala podpaždí. Byla jsem zaskočená, zahanbená a hlavně zmatená.

Dnes už vím, že mě ta kolegyně chtěla znejistit, chtěla mi ublížit. Věděla, že se neumím bránit, prokoukla mě velmi rychle. Byl to zásah na jistotu.

Jindy mi předala pracovní informaci. A pak, jakoby mimochodem, dodala:
„Dejte si podlahu do pořádku.“

Na zemi byl malý černý flíček od podrážky. Nic, co by se dalo nazvat nepořádkem. Spíš jen záminka. Taková ta poznámka, na kterou je těžké reagovat, ale která vás rozhodí a sníží.

Neřekla jsem nic. Jen jsem se usmála a souhlasila. Protože jsem až moc hodná holka a nechci přece vyčnívat.

Tehdy mi ještě nedošlo, že o podlahu vůbec nejde.

Stejně jako nikdy nešlo o propisky… V mojí kanceláři jsou různé kancelářské potřeby, papíry, propisky, stuhy, razítka… Kolegové to vědí. Když něco potřebují, obvykle řeknou: „Dobrý den, můžu si vzít papíry?“ Rychle, stručně, zdvořile. Je to drobnost, ale je v tom respekt.

A pak je tu ona.

Jednou prostě přišla, otevřela skříňku a beze slova si začala brát propisky. Nepozdravila. Nic neřekla. Jen si je vzala. A pak je zase později vrátila.

Nešlo o ty propisky. Klidně bych jí je dala. Šlo o ten pocit, že tam vlastně nejsem. Že nejsem součástí situace, která se odehrává v mém prostoru. Dnes už vím, že bych klidně mohla říct:

„Prosím, nejdřív se mě zeptejte. Pak vám propisky dám.“

Protože nejde o věci. Jde o respekt a hranice.

Jednou jsem měla na polici dvě malé krabičky. Nebyl to nepořádek. Měla jsem je tam záměrně. Ona přišla a beze slova je začala uklízet do skříňky. Zase jsem mlčela.

Až později mi došlo, že i tohle je způsob, jak mi dát najevo: „Já rozhoduju.“ Ne křikem. Ne konfliktem. Ale tichým ovládnutím mého prostoru. Dnes už bych řekla:

„Prosím, ty věci si nechám tady. Vyřeším si to sama.“

A nic víc. Jenže tyhle reakce mě vždy napadlou až mnohem později. Jak už jsem připravená na jednu stejnou situaci, ona přijde s další. Když bych se ubránila poznámce o zápachu, ona přijde s podlahou. Když vím, jak reagovat na podlahu, ona přijde pro propisky.

Po dlouhé, dlouhé době jsem konečně dostala přístup do pracovního e-mailu. Paradoxně to ale nic nevyřešilo. Protože tím to skončilo. Žádná agenda, žádné předané úkoly, žádné informace, na které bych mohla navázat. Několik let e-mailové korespondence vymazala

Kolegyně mi nic nepředala a když se ptám, informace mi odmítá dát. A tak tu sedím. Připravená pracovat, ochotná se zapojit. A přitom nemám co dělat. Možná to zní banálně, ale není.

Je strašné být v práci a nebýt užitečná. Nemít se čeho chytit. Jen sedět u počítače, dívat se na obrazovku a předstírat, že něco řešíte. Kontrolovat e-mail, který je prázdný. Otevírat soubory, které nikam nevedou.

A hlavně — nemůžete si ani otevřeně číst knížku. Nevytáhnete si detektivku, protože víte, že by to působilo nepatřičně a jako ostentativní provokace. Tak jen sedíte. Čas se vleče. Minuty jsou dlouhé. Myšlenky se začnou stáčet dovnitř k sobě. K otázkám, jestli je chyba ve vás. Jestli nejste neschopná. Jestli něco neděláte špatně.

A přitom problém není v tom, že byste nechtěla pracovat. Problém je v tom, že vám nikdo nedovolí pracovat.

Tohle ticho, tahle prázdnota, tohle „nic“ je možná horší než otevřený konflikt. Protože se nedá chytit. Nedá se snadno popsat. A přesto vás pomalu rozežírá.

Součástí mojí práce jsou pochůzky. Nemám s tím problém. Vadí mi ale způsob, jakým jsou mi zadávány.

Ne:
„Prosím, mohla byste zajít na poštu?“
Ale:
„Potřebuju, abyste došla na poštu.“

Je to vždycky tak rychlé a samozřejmé, že si nestihnu uvědomit skoro nic. Tahle věta jen proběhne, ona mi hodí nějaké věci na stůl a odejde.

Dlouho jsem to brala automaticky. Až jsem si jednou uvědomila, že pokaždé, když takhle začne větu, přebírá nade mnou kontrolu.

Vlastně vůbec nevím. Pořád s tím bojuju. Moje vnitřní nastavení „hodný holky“ s tím vůbec není slučitelné. Potřebuju se nějak vymezit a nevím jak. Nejhorší je, že nadřízenému maže med kolem pusy a on vůbec nevidí nebo nechce vidět, co se děje. Útěchou mi je velká část soudržných kolegů a pak probrání situace s kamarádkami.

Nicméně vím, že slušnost neznamená mlčet a někdy je čas postavit se sama za sebe. A někdy už ten čas byl a já ho propásla. Nicméně není vše ztracené. A vydržet všechno není profesionalita, ale slabost.

Největší škody totiž často nepáchají otevřené konflikty, ale drobné, opakované situace, které vás nutí pochybovat o sobě. O tom, jestli to „nepřeháníte“. Jestli nejste moc citliví. Jestli jste to prostě špatně nepochopili.

A pak přijde moment, kdy vám dojde, že problém nikdy nebyl ve vás, ani v antiperspirantu nebo propiskách. Problém je prostě v plísni, která chce otrávit vše kolem sebe.