Článek
Soška, která změnila náš byt
Tu sošku jsem viděla ve starožitnictví poprvé jedno deštivé odpoledne. Byla malá, porcelánová – žena držící v náručí kytici květů. Stála v zaprášené vitríně mezi starými hodinami a porcelánovými šálky. A já okamžitě věděla, že ji musím mít.
Vzala jsem ji opatrně do ruky. Byla lehká a křehká, ale něco na ní působilo zvláštně živě. Jako by ten drobný obličej něco skrýval. Otočila jsem ji a podívala se na cenovku.
Byla absurdně vysoká.
„To snad nemyslí vážně,“ zamumlala jsem pro sebe. Sošku jsem ještě chvíli držela v ruce a cítila zvláštní neklid. Jako by mě nutila ji nepustit zpátky.
A tehdy mě napadlo něco hloupého.
Nemohla jsem si to dovolit. Tak jsem kradla
Vedle stála jiná soška, skoro stejná velikostí. Levná, obyčejná. Jen jsem natáhla ruku, vyměnila malé papírové cedulky s cenou a srdce mi začalo bušit tak hlasitě, že jsem měla pocit, že to musí slyšet celý obchod.
O pár minut později jsem stála u pokladny.
„To je pěkný kousek,“ řekla prodavačka, když si sošku brala z mých rukou. „Starý porcelán.“
Jen jsem přikývla a zaplatila. Směšně malou částku.
Když jsem vyšla ven do deště, měla jsem pocit zvláštního vítězství… ale někde hluboko uvnitř se ozval i tichý, nepříjemný hlas. Jako bych právě udělala něco, co se nemělo stát.
Tomáš si sošky všiml až večer doma.
„Odkud ji máš?“ zeptal se, když ji uviděl na polici v obýváku.
„Ze starožitnictví,“ odpověděla jsem rychle. „Líbí se ti?“
Naklonil hlavu a chvíli ji pozoroval. „Je… zvláštní. Trochu strašidelná.“
Zasmála jsem se, ale ten smích byl trochu nucený. „To je jen porcelán.“
Jenže od té doby se začaly dít divné věci.
Malé nepříjemnosti
Nejdřív maličkosti. Spadla lampa, která stála roky na stejném místě. Ztratily se klíče, které jsem před chvílí držela v ruce. Jednou v noci jsem přísahala, že jsem slyšela tiché ťuknutí z obýváku, jako by něco lehkého narazilo do dřeva.
A pokaždé, když jsem vešla do pokoje, měla jsem zvláštní pocit, že se na mě ta porcelánová žena dívá.
Jednoho večera jsem to konečně řekla nahlas.
„Tomáši… myslíš, že je možné, že ta soška… ví?“
Podíval se na mě a rozesmál se. „Co by měla vědět?“
Polkla jsem. „Že jsem ji… vlastně neměla koupit za tu cenu.“
Teď už se nesmál.
„Počkej… co jsi udělala?“
Zhluboka jsem se nadechla a všechno mu řekla. O cenovkách. O tom, jak jsem je vyměnila.
Chvíli bylo ticho. Pak Tomáš zavrtěl hlavou a pousmál se. „Takže si myslíš, že tě trestá porcelánová panenka?“
Pokrčila jsem rameny, ale oči jsem nespustila ze sošky na polici.
„Nevím,“ zašeptala jsem. „Jen mám někdy pocit… že to ví.“
Tomáš mě objal a zhasl světlo. „Tak jestli je to pravda,“ zamumlal pobaveně, „tak si musíme dát pozor.“
Jenže já jsem si té sošku začala všímat víc než dřív.
Občas jsem měla pocit, že stojí na polici trochu jinak, než jak jsem ji tam postavila. Jednou byla otočená o pár stupňů směrem ke dveřím. Jindy zase jakoby nakloněná blíž k okraji.
„Ty s ní hýbeš?“ zeptala jsem se jednou Tomáše.
„Já?“ zasmál se. „Já se jí radši ani nedotýkám.“
Snažila jsem se sama sobě namluvit, že si jen něco představuju. Že ji pokaždé postavím trochu jinak a pak na to zapomenu, přece jen tam utírám prach a taky si tam odkládám šperky a rozečtené knížky. Jenže ten pocit se vracel.
Jednou v noci jsem vstala pro vodu. Bylo ticho a byt byl ponořený do tmy, jen pouliční světlo slabě dopadalo do obýváku.
Když jsem procházela kolem police, zastavila jsem se.
Soška tam pořád stála. Nehybně. Tiše. Přesně jako vždy.
Jenže tentokrát jsem měla zvláštní pocit, že ten porcelánový obličej nepůsobí tak klidně jako dřív. Možná to byla jen hra světla, možná únava. A možná taky ne.
Někdy si říkám, že bych ji měla vrátit. Zajít do toho starožitnictví, položit ji zpátky do vitríny a dělat, že jsem ji nikdy nekoupila.
Možná mám jen příliš bujnou představivost. Zároveň se té sošky nedokážu vzdát, je tak krásná! Tak ji mám stále.
