Článek
Mám všechno – rodinu, práci, dům. A přesto se cítím prázdná.
Dokonalý život, prázdná duše
Vždycky jsem si myslela, že když budu mít rodinu, práci, dům a všechny věci, po kterých lidé touží, budu šťastná. Že jednoho dne přijde ten klid. Ten pocit, že už je všechno na svém místě. A ono přišlo všechno. Manžel, který mě má rád. Děti, které jsou zdravé. Dům, který jsme si vysnili. Práce, která mě uživí a dává smysl.
Jen ten pocit nepřišel.
Každý den vstávám, připravuji snídaně, vypravuji děti, odpovídám na e-maily, řeším večeři, prádlo, úkoly. Usmívám se, když je potřeba. Fungují. Všechno funguje tak, jak má.
A přesto mám někdy pocit, že uvnitř mě je ticho. Prázdný prostor, který nikdo nevidí.
„Ty máš přece všechno“
Jednou jsem to zkusila říct nahlas. Seděly jsme s kamarádkou v kavárně, děti byly ve škole a my měly po dlouhé době chvíli jen pro sebe.
„Víš… někdy se cítím hrozně divně,“ řekla jsem opatrně.
Podívala se na mě. „Jak divně?“
Chvíli jsem mlčela, protože jsem nevěděla, jak to vysvětlit, aniž bych zněla nevděčně.
„Jako by mi něco chybělo. A přitom nechápu co.“
Usmála se, ale byl to ten typ úsměvu, který spíš uklidňuje než chápe.
„Prosím tě, Andy. Máš skvělého chlapa, krásné děti, dům. Spousta lidí by dala všechno za tvůj život. Já bych dala všechno za tvůj život! My se z paneláku nevyhrabeme a ty máš i zahradu.“
Přikývla jsem. Protože měla pravdu. Věděla jsem to.
Jenže ten pocit nezmizel.
„Já vím,“ odpověděla jsem tiše. „Právě proto si připadám ještě hůř.“
Role, které mě definují
Někdy mám pocit, že jsem se stala součtem všech rolí, které plním. Jsem máma. Jsem manželka. Jsem kolegyně. Jsem dcera.
Ale kdy jsem naposledy byla jen já?
Ne ta, která něco musí. Ne ta, kterou někdo potřebuje. Jen já.
Vzpomínám si na sebe dřív. Na to, jak jsem měla sny, které nebyly praktické. Jak jsem chtěla něco tvořit, něco cítit, něco objevovat. Tehdy jsem měla pocit, že můj život směřuje někam ven. Čekala jsem, že se něco stane. Něco převratného, co bude vzrušující. Možná mi všechno spadlo do klína moc snadno a moc jednoduše, nemusela jsem se nijak extra snažit. Rodiče nám pomohli finančně, s manželem jsme spolu už od vysoké školy a práce mě prostě baví a je i dobře placená. Je to tím? Pálí mě dobré bydlo?
Večer, kdy to nikdo nevidí
Nicméně večer, když děti spí a dům ztichne, sedím někdy na gauči a dívám se kolem sebe. Na náš nábytek. Na naše fotografie, které zobrazují náš život. Všechno je přesně tak, jak jsme chtěli. A přesto si někdy položím otázku, kterou si nedovolím říct nahlas:
Je tohle všechno?
Pak slyším kroky manžela, jak jde z koupelny, a rychle tu myšlenku odsunou. Usměju se. Zeptám se ho, jaký měl den. On mě políbí na čelo, jako vždycky. A já vím, že ho miluju. Vím, že miluju naši rodinu. Jen někde hluboko uvnitř mě existuje část, která není spokojená.
