Článek
Už to nejsem já
Někdy se zastavím u zrcadla a dívám se na sebe o pár vteřin déle než dřív. Ne proto, že bych se obdivovala. Ale protože se snažím najít tu ženu, kterou jsem bývala.
Je mi třicet pět. Mám dvě děti. A jsem pořád unavená.
Vlasy si většinou stáhnu do culíku, protože nemám čas je upravovat. Pod očima mám kruhy, které nezmizí ani po víkendu. Moje tělo už nepatří jen mně. Patří dětem, domácnosti, povinnostem. A někde mezi tím vším jsem se ztratila i já.
Někdy si vzpomenu, jak jsem vypadala, když jsme se s manželem poznali. Bylo mi dvacet pět. Smála jsem se víc. Spala jsem celou noc. Měla jsem energii, kterou jsem dneska už zapomněla. A hlavně jsem si byla jistá sama sebou, byla jsem si jistá, že na mě čeká báječný, vzrušující život. Teď si jistá nejsem ničím.
On si mě vybral. Ale vybral by si mě i dnes?
Můj muž se na mě pořád dívá stejně. Nebo si to aspoň namlouvám.
„Jsi krásná,“ řekne někdy jen tak.
Usměju se, ale uvnitř tomu nevěřím. Krásná. To slovo mi připadá, jako by patřilo někomu jinému. Ne ženě, která ráno vstává rozlámaná, v noci několikrát vstává k dětem a večer usíná dřív než ony. Někdy si všimnu, jak se dívá na jiné ženy. Ne dívá se dlouho. Jen krátce. Přirozeně. Ale já to vidím. A v tu chvíli mě bodne něco, co neumím pojmenovat.
Strach.
Strach, že jednou potká někoho, kdo bude odpočatý. Kdo bude mít čas se smát. Kdo nebude pořád unavený. Někdo, kým jsem kdysi byla já.
Něco, co jsem si dlouho nechtěla přiznat
Je na tom něco, co si dlouho nechci dovolit vyslovit ani sama před sebou.
Já jsem byla ta druhá žena. Když jsme se poznali, byl ženatý. Měl dvě malé děti. A ženu, která byla pořád unavená. Vyprávěl mi o ní.
„Pořád je jen s dětmi,“ říkal.
„Nemáme na sebe čas.“
„Už to mezi námi není jako dřív.“
Poslouchala jsem ho a cítila, jak se ke mně přibližuje. Jak se na mě dívá způsobem, jakým se na ni už nedíval. Neptala jsem se na ni. Nechtěla jsem znát její verzi příběhu, naprosto jsem mu věřila. Byla jsem mladší. Volnější. Bez závazků a on byl asi unavený stereotypem doma. Když kvůli mně odešel, cítila jsem vítězství. Ne vinu.
Říkala jsem si, že lásce se nedá poručit. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak se tehdy cítila ona, jeho první manželka.
Teď stojím na jejím místě
Někdy, když sedím večer na posteli a slyším, jak manžel ještě má v ruce mobil, napadne mě to. Co když se to stane znovu? Co když někde existuje žena, která je odpočatá, usměvavá, plná života? Přesně taková, jaká jsem byla já.
Podívám se na něj a zeptám se:
„Jsi šťastný?“
Podívá se na mě překvapeně. „Proč se ptáš?“
Pokrčím rameny. „Jen tak.“
Natáhne ke mně ruku a pohladí mě po vlasech. „Samozřejmě, že jsem.“
Chci mu věřit.
Už si nejsem jistá ničím
Poslední dobou si všímám věcí, kterých jsem si dřív nevšímala.
Jak dlouho zůstává večer vzhůru. Jak se někdy usměje na displej telefonu, a pak ho otočí, když vejdu do místnosti. Jak se na mě dívá — ne zle, ne chladně, ale jinak. Jakoby skrz mě. Jakoby přemýšlel o něčem, co se mnou nesouvisí. Možná si to jen namlouvám.
Možná jsem jen unavená a moje hlava vytváří příběhy, které neexistují.
Ale někdy, když stojím vedle něj v koupelně a vidím náš odraz v zrcadle, napadne mě to. Že on je pořád stejný. A já už ne.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho nedávno.
Podíval se na mě překvapeně. „Ne. Proč?“
Pokrčila jsem rameny. „Jen mi přijdeš… zamyšlený.“
Usmál se. „To se ti jen zdá.“
Možná má pravdu. Ale já vím, že kdysi se takhle díval na jinou ženu. Na svou tehdejší ženu. A pak potkal mě.
Někdy v noci ležím vedle něj a poslouchám jeho dech a říkám si, co by se stalo, kdyby odešel. Jak bych žila bez něj a jak by to zvládly děti? A jak to zvládla tehdy ona?
Nejsem jistá, jestli je všechno stejné jako dřív.To, co cítím, je skutečnost — nebo jen strach? Bojím se, že mě dostihne karma a vím, že teď už bych si stokrát rozmyslela, jestli si něco začít se ženáčem.
