Článek
Nikdy jsem o žádný majetek nebo dary nestála. Když maminka před dvěma lety koupila malý byt v panelovém domě na kraji města, myslela jsem, že ho časem pronajme nebo nechá nevyužitý. Ale když mě maminka jedno odpoledne pozvala k sobě s tím, že si potřebujeme vážně promluvit, tušila jsem, že nejde o běžnou návštěvu. Sedla si naproti mně, chvilku si pohrávala s hrnkem a pak spustila:
„Ty ses poslední roky jen trápila… přišla jsi o partnera, o úspory, začínala jsi od nuly. Vidím, jak se snažíš, jak držíš sama sebe i nás všechny pohromadě. A nemáš nic. Žádnou jistotu.“
Cítila jsem, jak mi v krku roste knedlík. Byla to pravda. Po ošklivém rozchodu jsem neměla kde bydlet, přespávala jsem chvíli u kamarádky, chvíli u mámy. Všechno, co jsem si budovala, zmizelo během jednoho měsíce.
Maminka mi stiskla ruku:
„A Jana?“ pokračovala tiše.
„Ta má dům, manžela, stabilní práci. Je zabezpečená. Ty ne. A já nechci, aby ses jednou ocitla na dně a neměla kam jít.“
Pak z kapsy vytáhla složku s papíry.
„Ten byt jsem koupila jako investici, ale rozhodla jsem se, že ho přepíšu na tebe. Ne proto, že bych Janu měla méně ráda. Ale proto, že ty ho skutečně potřebuješ. Potřebuješ mít aspoň jedno místo, o které se můžeš opřít.“
Zůstala jsem sedět jako přikovaná. Dojatá. Provinná. Vděčná. A hlavně zmatená.
Ale cítila jsem, že to dělá z lásky. Že jen vyrovnává život, který mě poslední roky semlel.
Netušila jsem, že právě tato láska jednou rozbije naši rodinu.
„To si děláš srandu, ne?“
Když se to sestra dozvěděla, reagovala, jako kdyby jí někdo vymazal budoucnost.
„Cože? Ona ti ten byt dala?“ vyjela na mě hned ve dveřích.
„Jani, já jsem si o nic neřekla,“ zkoušela jsem ji uklidnit.
„Ale měla jsi jí to rozmluvit!“ křičela. „Víš, jak se teď cítím já?“
Zírala jsem na ni. Jana měla dům s manželem, dvě auta, stabilní příjem… A hlavně dvě krásné děti. Já měla… sebe. A teď malý byt, o který jsem ani nevyžádala.
Ale ona viděla jen jednu věc: že jsem dostala „víc“.
A pak přišla ta věta, která mi zní v hlavě dodnes:
„Ty máš štěstí celý život. Mně nikdo nic nedal.“
Zarazilo mě to. Celý život jsem byla ta, která makala, pomáhala, půjčovala peníze, starala se o rodiče, když byli nemocní… štěstí? Kde?
Ale Jana už měla jasno. Vytvořila si příběh, kde jsem byla padouch já.
Pomluvy, které se šíří rychleji než pravda
Netrvalo dlouho a příbuzní mi začali psát:
„Co se to stalo s tebou a Janou?“
„Prý jsi nechtěla byt spravedlivě rozdělit…?“
„Jana říkala, že jí máma všechno sebrala.“
Četla jsem to s otevřenou pusou.
Najednou jsem byla ta, která zničila vztahy. Já, která si jen sedla u mámy ke stolu.
Když jsem Janě volala, řekla jen chladně:
„Dokud to nebude rozdělené férově, nemáme si co říct.“
Nevěděla jsem, co je „férově“. Maminka jí chtěla vysvětlit své důvody, ale Jana ji odbyla:
„To je tvoje vina.“
„Tak mi dej půlku hodnoty.“
Čas plynul a sestra se mnou začala mluvit jen o jedné věci: o penězích.
„Hele, prodáme to a rozdělíme si to,“ oznámila mi jednou samozřejmě.
„Jani, to nemůžu. To je mámin dar.“
„Tak mi vyplať půlku.“
„Nemám tolik peněz…“
„Tak si půjč!“
Zlomilo mě to.
Jako bych jí dlužila omluvu za něco, co jsem vůbec neudělala.
Maminka to nesla nejhůř
Když maminka zjistila, jak Jana reaguje, sedla si na postel, dala si hlavu do dlaní a začala plakat.
„Tohle jsem nikdy nechtěla,“ šeptala. „Celý život jsem vás vedla k tomu, abyste držely spolu. A teď… kvůli jednomu bytu…“
Objala jsem ji, ale věděla jsem, že tuhle ránu nezalepí ani čas.
Jsem bohatší o byt, ale chudší o sestru
Ten byt mi měl přinést jistotu. Místo toho mi vzal sestru.
Když v něm večer sedím sama, v tichu, říkám si, že bych ho vyměnila za jediné:
Aby se Jana zase dívala na mě jako na člověka. Ne jako na nepřítele.
Ale možná je ještě horší, že už ani nevím, jestli se to někdy vrátí.
Možná jsem přišla o něco, co už se nikdy nespraví.
