Článek
Její manžel Kryštof přišel o práci nečekaně. Ze dne na den. Byl z toho zlomený, podrážděný, nejistý, nicméně Anežka ho podporovala, jak jen mohla. „Zvládneme to,“ opakovala mu. „Najdeš si něco jiného.“ A samozřejmě tomu věřila. Pak přišel školní sraz.
„Víš, koho jsem tam potkal?“ řekl jí večer, skoro mimochodem.„Lenku.“
To jméno v ní zarezonovalo. Bývalá přítelkyně, která ho kdysi opustila, protože se chtěla věnovat kariéře a netoužila se ještě vázat.
„Aha,“ odpověděla jen. „A bavili jste se?“
„Jo… chvíli. Nic zvláštního.“
Anežka to skoro pustila z hlavy. V první chvíli samozřejmě pocítila osten žárlivosti, nicméně pak si uvědomila, že to je přece hloupost. Všichni jsou už úplně jinde.
O pár týdnů později přišla další zpráva.
„Lenka mi nabídla práci.“
„Jakou práci?“ vyhrkla Anežka překvapeně.
„Ve firmě. Je tam teď vedoucí oddělení.“
„Jakože jste pořád v kontaktu? Takže… bude tvoje šéfka?“
„No… jo. Ale je to jen práce.“
Už tehdy ji bodlo u srdce. „Jen práce.“ Zpočátku Anežka mlčela. Nechtěla být tou podezíravou manželkou a nechtěla působit malicherně. Jenže postupně si všímala detailů.
Jak o ní Kryštof mluví a jak se při jejím jméně usmívá a že často pracuje i pozdě večer.
„Zase Lenka?“ zeptala se jednou, když mu v devět večer zapípal telefon.
„Jo, řešíme projekt.“
„Večer?“
„No a?“
Jednoho dne Kryštof přišel domů nadšený.
„Povýšila mě,“ oznámil hned ode dveří.
„Povýšila?“ zopakovala pomalu.
„Jo! Prý jsem nejlepší člověk na vedení týmu.“
„To je… dost nakvap, nemyslíš?“
„Co tím chceš říct?“ ohradil se.
Podívala se mu do očí. Už to v sobě nedokázala držet.
„Připadá mi zvláštní, že tě pořád tak tlačí nahoru. Že ti píše večer. Že jsi pro ni najednou tak důležitý.“
„Ty žárlíš?“
„Ne. Já mám strach,“ opravila ho. „Protože tohle není normální.“
Zvedl hlas.
„To myslíš vážně? Já se snažím, makám, konečně se mi daří, a ty z toho děláš nějaký románek?“
„Já z toho nic nedělám! Já se jen ptám!“
„Tak se přestaň ptát!“ vyštěkl. „Nic mezi námi není.“
„Ale bylo!“ vyhrkla. „Měli jste vztah. Milovali jste se. A ona tě tehdy nechala. Co když si to teď… kompenzuje?“
Nastalo ticho.
„To je úplná hloupost,“ řekl tiše.
„Možná. Ale je to pravda,“ odpověděla se slzami v očích. „Já se bojím, že o tebe přijdu.“
Seděli proti sobě, každý na jiném konci gauče.
„Nikdy bych tě nepodvedl,“ řekl po chvíli.
„Já ti chci věřit,“ zašeptala. „Ale teď jsem pořád na druhé koleji.“
Od té doby mezi nimi visí napětí. Už se nehádají tak hlasitě. Spíš mlčí. Každý ve svých myšlenkách. Ona sleduje každý jeho pohyb. Každý úsměv, když mluví o práci. Každé „musím zůstat déle“.
A ptá se sama sebe:
Je to jen moje nejistota?
Nebo varování, které bych neměla ignorovat? Nechce být podezíravá. Nechce ničit jejich vztah. Chce jen zpátky pocit bezpečí, který kdysi měli. Pocit, že je pro něj jediná.A zatím neví, jestli o něj nepřichází.
