Článek
Zamilovala jsem se do svého doktora. A pak přišel trapas roku
Když Vendula poprvé přišla k novému doktorovi s horečkami a kašlem, ještě netušila, že si kromě receptu odnese i lehké bušení srdce. Stačilo, aby se na ni usmál, mile ji pozdravil, zeptal se, jak se cítí, a bylo rozhodnuto.
„Dobrý den, paní Honzáková,“ řekl klidným hlasem.
A Vendula si v tu chvíli pomyslela, že přesně takhle by měl mluvit někdo, komu se dá bez výhrad věřit. Byl sympatický, měl hezké oči, příjemný hlas a ten typ klidu, při kterém máte pocit, že vám bude dobře, i kdyby vám právě upadla ruka.
„Tak, sundejte si tričko, prosím,“ dodal profesionálně.
Vendula málem omdlela. Ne z nemoci. Z nervozity. Už je to porozchodu pěkně dlouho, co se před někým svlékala.
„Jasně… hned… moment…“ snažila se tvářit, že sundávat tričko před cizím mužem je její každodenní koníček.
Chřipka odešla, doktor zůstal
Za týden byla zdravá. Kašel zmizel, horečka taky a únava se postupně vytratila. Vlastně už neměla jediný důvod, proč by měla znovu navštívit ordinaci. Jenže pak si doma stoupla před zrcadlo, zamyslela se a zamumlala:
„No… vlastně mě ještě trochu škrábe v krku.“
Chvíli se pozorovala a po pár vteřinách dodala: „A možná mě trochu bolí hlava. To by se mělo zkontrolovat. Co když je to vážné?“
A tak šla znovu. Když ji doktor uviděl, usmál se. „Asi ještě nejsem úplně v pořádku,“ upozornila Vendula s výrazem člověka, kterému hrozí minimálně tropická horečka.
On ji znovu poslechl, předepsal vitamíny a mile se rozloučil. Vendula odcházela s pocitem, že mezi nimi určitě něco je. Jinak by se na ni přece takhle neusmíval, ne?
Facebook jako detektivní kancelář
Doma udělala to, co by udělal každý normální člověk. Otevřela Facebook a začala hledat.
Našla ho během chviličky. Žádná manželka na profilovce. Žádné děti. Žádné rodinné fotky u vánočního stromku. Jen on – na kole, na horách, v košili, v obleku.
„Takže… svobodný,“ zamumlala si vítězoslavně.
Navíc si uvědomila, že jí minule pochválil šátek a řekl, že se těší naviděnou. A Vendula byla přesvědčená, že tohle už rozhodně není jen zdvořilost. „On mě má rád,“ uzavřela to jednou provždy.
Nejodvážnější moment jejího života
Jednoho dne si řekla, že už nebude čekat. „Jsem dospělá svéprávná žena,“ povzbuzovala se. „Nejsem žádná puberťačka. Prostě se zeptám.“ Po kontrole se nadechla, počkala, až sestřička odejde jinam, sevřela kabelku a vyhrkla: „Pane doktore… já bych vás chtěla pozvat na kávu.“
V ordinaci se rozhostilo ticho. Vendula měla pocit, že se na chvíli zastavil i vesmír. Doktor zamrkal. „To je… milé,“ řekl opatrně. „Ale já… tohle by nebylo vhodné. Jste moje pacientka.“
Vendula cítila, jak jí hoří tváře. „Jasně… já… to byl jen vtip… haha…“ snažila se zachránit situaci. Smála se sama. On se nepřidal.
Útěk století a nový životní plán
„Tak… děkuju… nashledanou…“ zamumlala a prakticky vyběhla z ordinace. Ještě na chodbě si v duchu nadávala: „Proč. Proč jsem to udělala. Proč jsem prostě mlčela. Dospělá žena, to tak! “ Doma padla na gauč a oznámila sama sobě: „Vendulo, právě sis zničila vztah se svým doktorem.“
Od té doby se snaží nebýt nemocná. Bere vitamíny, sportuje, myje si ruce jako chirurg před operací a doufá, že se do ordinace dlouho nepodívá. „Já už tam nechci,“ říká kamarádkám. „Já přece chci být zdravá.“
Na preventivní prohlídku má jít až za rok. A už teď ví, že ten den si vezme tmavé brýle, bude se dívat jen do země, řekne maximálně „dobrý den“ a rozhodně nikoho nebude zvát na kávu.
Protože někdy je lepší mít zlomené srdce… než trapas na celý život.
