Článek
„Myslela jsem to dobře… a přesto jsme se pohádaly“
Miluju svého syna, miluju jeho rodinu, miluju své vnouče. Vždycky jsem pro ně chtěla jen to nejlepší. Chystala jsem oslavy, navrhovala dekorace, poradila s oblečením, radila, jaké hračky koupit – všechno z lásky.
Jenže někdy mám pocit, že moje rady, moje snaha pomáhat, nejsou brány jako pomoc. Jsou vnímány jako zásahy. A to mě bolí. Minulý týden jsem přišla, jak už často dělám, s nápadem na narozeninovou oslavu. Podle mé zkušenosti by se oslava líbila i malému, i rodičům.
„Myslím, že bychom mohli udělat dort s motivem z pohádky a stolečky takhle…“ začala jsem.
„Mami, prosím tě, já chci udělat všechno podle nás,“ přerušila mě snacha, hlas měla napjatý. A pak to vypuklo.
„Vždyť já jen chci pomoct!“ zkusila jsem.
„Vždycky chceš všechno rozhodovat! Už mě to fakt štve!“ vybuchla.
„Ale já… jen jsem myslela, že…“ zůstala jsem stát, hledala slova, která by utišila napětí.
„Nejen s oslavou! Všude! S tímhle oblečením, s tímhle jídlem, s tímhle výletem. Vždycky máš názor a vždycky ho musíš prosadit!“ křičela.
„Já jen chci, aby bylo všechno perfektní! Aby bylo všechno hezké pro vás a pro dítě!“
„Ale já nepotřebuju perfektní! Chci mít prostor dělat věci po svém! Ty se prostě neustále vnucuješ!“
Srdce mi bušilo. Cítila jsem křivdu i lásku zároveň. Chtěla jsem, aby pochopila, že všechno, co dělám, je jen z lásky. Ale znělo to jen jako další nátlak. Nakonec jsem odešla. Zavřela dveře a cítila, jak mi po tváři stékají slzy. A teď čekám. Čekám, až mi zavolají. Čekám, až se omluví.
Ale kdo udělá první krok? Já doufám, že oni. Oni si možná myslí, že já bych měla zavolat.
Zatím sedím doma a čekám, že uznají, že to s nimi myslím dobře a snacha se mi omluví.
