Článek
„Konečně důchod, konečně volno… ale děti nechápou, proč nechceme hlídat“
Konečně jsme s manželem v důchodu. Po letech práce, kdy jsme šetřili pro děti a na stará kolena, jsme teď volní a díkybohu zdraví. Můžeme jezdit na dlouhé výlety po Česku, objevovat zahraničí a užívat si chvíle jen pro sebe.
Ne vždy tomu tak bylo. Na začátku jsme rádi pomáhali s hlídáním vnoučat. Když děti potřebovaly vyřídit něco ve městě, nebo jen chtěly chvilku klidu, vždy jsme přišli na pomoc. Hráli jsme si, četli pohádky, učili je jezdit na kole. Všechno se zdálo jednoduché.
„Mami, tati, můžete tu být dneska odpoledne?“ volala dcera.
„Jasně, jsme tu pro vás,“ odpověděl manžel.
„Super! Díky!“ znělo radostně z telefonu.
Ale postupem času jsme začali cítit únavu. Každé odpoledne a každý víkend, opravdu každou volnou chvíli – hlídání se stalo rutinou, která nás vyčerpávala. Malé děti byly stále náročnější, pořád chtěly tablety a odmítaly aktivity, které jsme pro ně připravili. Nakonec jsme si řekli: „Dost.“
„Co takhle, kdybychom si příští týden vyrazili na delší výlet?“ navrhla jsem manželovi.
„To by bylo skvělé. Konečně jen my dva,“ usmál se.
Pak přišly první námitky od dětí. „Proč nemůžete hlídat, když to předtím šlo?“ ptala se dcera Kája s náznakem rozhořčení.
„Protože teď chceme využít volný čas a jet na týden na Šumavu bude prostě krásné,“ odpověděl manžel jemně, ale rozhodně.
„Ale… my s tím počítáme,“ byla Kája naštvaná.
Syn se přidal: „Nechápu, proč je to najednou problém! Proč? Vždyť jste vždycky chtěli pomoct.“
„Ano, chtěli jsme. Ale taky chceme náš volný čas, chceme využít toho, že jsme zatím zdraví a trochu cestovat,“ vysvětlila jsem.
Neodmítáme děti, jen si chceme teď užívat
Někdy je to těžké. Vidíme jejich zklamání, slyšíme, jak se jim zdá nespravedlivé, že nemohou využít naše služby stejně, jako dřív. Ale zároveň víme, že jsme konečně dosáhli toho, o čem jsme snili: čas jen pro nás.
„Mami, tati… prostě nechápu, proč to teď nejde. Vám na dětech vůbec nezáleží.“ mrzela se dcera, když jsme se loučili před odjezdem na další výlet.
„Je to jen změna. Dřív jsme měli energii a sílu hlídat, teď chceme jen odpočívat a užít si život. Až se příští týden vrátíme, rádi zajdeme s dětmi třeba do zoo“ řekl manžel.
A tak sedíme ve vlaku, letadle, nebo u moře, a přemýšlíme, jestli je správné užívat si konečně to, co jsme si celý život odkládali. Konflikt s dětmi existuje, ale víme, že si nemůžeme nechat vzít náš vlastní čas. Nakonec možná i oni pochopí, že prarodiče nejsou jen hlídači, ale lidé, kteří si zaslouží žít svůj život naplno.
