Článek
Rozvod, který nebyl válkou
Někdy si lidi představují rozvod jako výbuch. Jako hádky, křik, výhrůžky, drama. V televizi to tak vypadá. V románech taky. V reálném životě to ale může být úplně jinak.
Můj rozvod nebyl válkou. Byl to spíš tichý odchod. Bez hádek, bez výčitek, bez velkých scén. A možná právě proto byl o to bolestnější.
Protože jsem si po něm uvědomila, že nejsem zvyklá být sama.
„Je to jen změna, ne tragédie“
S manželem jsme se rozešli jako dva dospělí lidé. Prostě jsme zjistili, že jsme se během let vzdálili tak nenápadně, že už se nevíme najít.
„Nejsem si jistý, jestli chci takhle žít. Mám tě rád, ale nevím, jestli to stačí,“ řekl jednou večer u večeře.
„Já to mám stejně,“ odpověděla jsem a usmála se. „Už vlastně nevíme, co bychom si měli říct.“
A tak jsme se dohodli. Bez křiku. Bez velkých slov. A to je možná to, co mi dodnes připadá nejvíc kruté – že se to stalo tak normálně.
„Myslíš, že je to konec?“ zeptal se.
„Asi ano,“ řekla jsem.
„Tak tohle je první den nového života,“ řekl.
A já si tehdy myslela, že to bude lehké. Že budu mít pocit svobody, že si budu konečně vybírat, co chci. Že si budu dělat radost. Jenže realita byla jiná.
Když zjistíš, že nemáš kamarádky
První týdny a měsíce byly plné plné papírování, úředních věcí, rozdělení věcí, převodu účtů, organizování, hledáná bytu, stěhování. Jsem pořád ten typ člověka, který si věci „zařídí“. A to mi na chvíli pomohlo.
Pak ale přišlo ticho. A s ním i otázka, kterou jsem si nikdy předtím nepoložila. Kdo jsem, když nejsem manželka? A co jsem, když nejsem součástí rodiny?
Začala jsem si všímat, že vlastně nemám kamarádky. Ne takové, které by volaly jen tak, které by mi zavolaly v pátek večer a řekly: „Pojďme na víno.“ Ne takové, které by se ptaly, jak se mám, aniž by čekaly, že jim odpovím „v pohodě“.
Vždycky jsem byla „ta, co má manžela“. A tak jsem vlastně nikdy nemusela budovat vlastní sociální síť. A teď jsem stála v tom novém životě a neměla jsem nikoho, komu bych mohla říct: „Já se teď cítím sama.“
„Tak co teď budeš dělat?“
Když jsem to řekla kolegyni v práci, jen se usmála a řekla:
„No, teď si budeš užívat.“
„Užívat?“ zopakovala jsem. „A co když já nevím, co to je?“
A ona jen pokrčila rameny. „No tak… chodit ven, dělat věci.“
Ale já jsem si uvědomila, že já ani nevím, co bych chtěla dělat. Vždycky jsem byla žena, která měla plán. A plán byl: rodina, manžel, domov. A teď? Teď jsem měla prázdno.
A prázdno je nejhorší, když není komu ho sdílet.
Kde jsou koníčky, které nikdy nebyly?
Někdo si po rozvodu koupí nový byt, začne běhat, naučí se malovat, chodí na kurzy. Já jsem si ale uvědomila, že jsem nikdy neměla koníčky.
Vždycky jsem byla ta, která dělá. Pro druhé. Pro rodinu. Pro manžela. Pro děti, kdyby byly. Ale pro sebe? Vlastně nic. A to je ta část, která mě bolela nejvíc. Že jsem si nikdy nevytvořila život, který by byl jen můj. Jeden večer jsem seděla na gauči a dívala se do prázdného prostoru. A najednou mi to došlo.
Nejsem zvyklá být sama. A nejsem zvyklá být šťastná bez toho, aby to někdo viděl.
Rozvod bez křiku, ale s prázdnem
Někdo by řekl, že jsem měla štěstí. Že jsem se nerozváděla v hádce, že jsme si to vyřešili civilizovaně, že jsme si nezničili život. Ano. To je pravda. Ale ten klid má svou cenu.
Protože pro mě neexistoval ten moment, kdy se vypláčeš. Když se nerozvedeš v hádce, neexistuje ten moment, kdy se ti někdo omluví. Když se nerozvedeš v dramatické scéně, neexistuje ten moment, kdy bys měla důkaz, že to bolí i druhému.
A já se najednou cítila, jako bych plakala a nikdo to neviděl. Neměla jsem někoho, kdo by mě objal a řekl: „Já vím, že to bolí.“
„Nemám kamarádky, ale mám prázdno“
Jednou večer jsem seděla sama doma a cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Věděla jsem, že to není o manželovi. Že to není o tom, že jsem ztratila partnera. Bylo to o tom, že jsem ztratila svůj starý život, a ten nový jsem si ještě neuměla postavit.
Někde v tomhle tichu jsem si uvědomila, že jsem nikdy neměla kamarádky. Ne ty opravdové. Ne ty, které by mi řekly: „Pojď, jdeme spolu ven, i když se ti nechce.“
A v tu chvíli mi přišlo strašně líto, že ten rozvod nebyl válkou. Že to nebylo dramatické. Že to byl klidný konec. Protože klidný konec nevyvolá žádné rituály. Žádné oči, které se zalijí slzami. Žádné objetí. Žádné „to zvládneš“.
Jen prázdno. A já jsem v něm byla sama.
Co dělat, když nevíš, kdo jsi
Teď se učím být sama sebou. A to není jednoduché. Musím se učit znovu rozhodovat, co chci. Musím se učit, co mě baví. Musím se učit, že je v pořádku, když někdo neví, co bude dělat. Někdy si říkám, že bych si měla najít koníček. Něco, co mě naplní. Něco, co mi dá pocit, že nejsem jen „rozvedená žena“.
A pak si vzpomenu na ten klid, který jsem cítila během rozvodu. Na to, že jsem se nehádat. Na to, že jsem to dokázala zvládnout bez dramatu. A uvědomím si, že ten klid je zároveň i moje síla.
Jen potřebuji najít cestu, jak ho proměnit v život, který má smysl. A jak najít lidi, se kterými budu mít odvahu se vyplakat – i bez války.
Děkuji Sáře P. za její e-mail, podle kterého jsem článek zpracovala.
