Článek
Nechci na maturitní ples. A všichni z toho šílí víc než já
„Jak to myslíš, že nechceš?“
Nechci jít na maturitní ples. Říkám to celkem klidně, ale okolí reaguje úplně opačně.
„Jak jako nechceš?“
„Vždyť je to jen jednou za život!“
„To si budeš jednou vyčítat!“
Možná. Ale teď to tak prostě cítím.
Šaty, účesy a celý cirkus
Všichni kolem to strašně řeší. Šaty, boty, účes, líčení, výzdoba, afterparty. Každý den slyším, kdo má jaké šaty objednané, kdo si je nechává šít, kdo má strach, že někdo jiný bude mít hezčí. Já u toho stojím a říkám si: Proč je to taková věda?
Vím, že všechny budou nádherné. Fakt vím. A možná právě proto se cítím mimo. Nejradši bych přišla v džínách a teniskách, dala si pití, pokecala s lidmi a šla domů. Jenže to nejde. Na ples se v džínách nechodí. Na ples se hraje nějaká role. A mně se ji hrát nechce.
Trochu se tomu směju. A trochu mě to strašně štve.
„Za našich časů to nebylo…“
Babička na mě kouká, když si stěžuju.
„No jo, za našich časů jsme na žádný ples nechodili,“ říká s jemným úsměvem. „Ale ráda bych šla na maturitní ples svých vnoučat.“
„Já bych šla, babi, ale jenom v těch džínách,“ říkám.
„To by nešlo,“ směje se. „Ale chápu tě. Ale ples je ples, všechny budete krásné.“
Proč vlastně slavíme teď?
A pak je tu ještě jedna věc, o které se moc nemluví – mně to celé prostě nedává smysl. Maturitu jsme ještě neměli. Nevíme, jak to dopadne. Někteří z nás se teprve začínají stresovat. Já a spousta dalších ještě ani nedočetli maturitní otázky do konce. Tak co vlastně slavíme?
To, že jsme si koupili šaty? To, že jsme se dožili čtvrtého ročníku?
Kdyby mi někdo řekl: „Hele, v červnu, po maturitě, uděláme velkou party, oslavíme, že jsme to zvládli,“ dává mi to smysl. Klidně půjdu. Ráda. Bez řešení šatů, bez přetvářky, bez tlaku.
Klidně půjdu se spolužáky do hospody. Sednout si, smát se, dát si pivo nebo limo, být spolu normálně. To mi přijde opravdovější než večer, kdy se všichni tak trochu přetvařujeme.
Peníze a tlak
Teď se navíc řeší peníze. Máme dát tři tisíce jako příspěvek. Prý se nám to pak vrátí, až se prodají vstupenky. Prý.
„Neboj, ještě i vyděláme,“ říkají. Ale kdo ví? Možná jo. Možná ne. A i kdyby – mám mít radost z toho, že dávám peníze za něco, čemu vlastně nevěřím?
Nejde ani tak o ty peníze. Spíš o ten tlak. O to, že mám mít pocit viny, když to necítím stejně jako ostatní. Jako by bylo něco špatně na tom, že nechci večer, který má být „prostě úžasný“, když se u něj necítím dobře už teď.
Nechci tam být jako ve výloze
Nechci se oblékat do šatů, co nejsou já. Na lodičky nejsem zvyklá a mám pocit, že se na nich kymácím. Nechci se celý večer hlídat, jestli vypadám dost hezky, dost slavnostně, dost normálně. Nechci se přetvařovat jen proto, že se to ode mě čeká.
Možná jsem divná. Možná to jednou budu vidět jinak. A možná taky ne.
Asi se toho plesu zúčastním, protože co když mě to jednou fakt bude mrzet? Ale musím najít nějaké oblečení, ve kterém to budu já. Žádné třpytky, žádné drdoly a dlouhé šaty. A taky kvůli babičce.
Takže jdu, ale netěším se.
