Článek
Trable s hledáním lásky na seznamce ve středním věku
Kde je moje druhá polovina?
Někdo si představuje, že po rozvodu se to stane samo. Že se někde objeví ten pravý, že se člověk zamiluje „náhodou“. Ale já jsem si uvědomila, že po padesátce už se nic nestane samo. A že když chceš někoho najít, musíš si to naplánovat.
A tak jsem se přihlásila na seznamku.
„Jen si to zkusím. Co se může stát?“
Když jsem si poprvé vytvořila profil, cítila jsem se jako teenager. Jako někdo, kdo se vrací do hry, do které už jednou vstoupil – a teď už neví, jak se v ní chovat.
Fotky jsem si vybírala několik dní. Nechtěla jsem být ani moc mladistvá, ani moc stará. Nechtěla jsem působit zoufale, ale zároveň jsem chtěla být upřímná.
Napsala jsem něco jednoduchého:
„Jsem klidná žena, co má ráda procházky, dobré jídlo a smích.“
A pak jsem čekala. A čekala. A nic.
A pak přišlo první zklamání: zprávy, které mě rozesmály, ale zároveň mě zranily.
„Ahoj, hledám někoho na sex“
První zpráva byla od muže, který měl v profilu napsané, že hledá „normální vztah“.
„Ahoj,“ napsal mi. „Máš krásný úsměv. Hledám někoho na sex. Jsi tu na to taky?“
Nechápala jsem, proč to takhle funguje. Proč je tohle první věc, kterou někdo napíše? Proč to není „Ahoj, jak se máš?“ nebo „Co děláš ráda?“ nebo „Chceš si zajít na kávu?“
Odpověděla jsem slušně, že hledám vážný vztah.
A on mi napsal, že jsem „příliš stará na to, aby se mnou měl něco vážného“.
A já jsem cítila, jak se mi v hrudi roztahuje ten starý, známý strach, že už nejsem dost.
„Jsi moc fajn, ale…“
A pak přišla jiná zpráva. Od muže, který byl milý a se kterým jsem měla videocall, který trval asi hodinu a bavila jsem se u něho.
„Ahoj, jsi moc fajn,“ napsal. „Ale já hledám někoho, kdo je víc… živý. Ty jsi moc klidná.“
„Klidná?“ napsala jsem zpátky. „A co je špatně na tom, být klidná?“
„Nic,“ odpověděl. „Jen já potřebuji někoho, kdo je víc… energický. Někoho, kdo se chce bavit.“
A já jsem si uvědomila, že už ani nevím, co je vlastně „energičnost“ v padesáti. Že se mi někdo snaží říct, že jsem už „vyčpělá“.
A tohle byla ta nejhorší část: že mě to zranilo, i když to byla jen slova.
Když si uvědomíš, že to není o tobě
Po několika týdnech jsem se setkala s mužem, který byl jiný. Nepsal vulgárně, nebyl vlezlý. Dokonce se snažil být galantní.
„Máš krásné oči,“ řekl, když jsme se potkali na kávě. „A jsi velmi inteligentní.“
A já se cítila dobře. A pak jsem si všimla, že se v jeho pohledu objevuje něco, co jsem už viděla dřív. Zklamaní.
„Tak co děláš?“ zeptal se.
„Pracuju v administrativě,“ odpověděla jsem.
A on se usmál a i když jsme si pak povídali o dalších věcech, káva skončila velmi brzy, protože spěchal do práce. Pak už se neozval a já mu sice ještě napsala, ale nemělo to odezvu.
Další muž, tedy spíš mladík, mi napsal, jestli bych ho zaučila, že se mu vždy líbily starší ženy.
Při další schůzce s dalším mužem přišla otázka, která mě zasáhla a přinutila přemýšlet.
„A co teď chceš od partnera?“ zeptal.
A já jsem najednou neměla odpověď.
Protože já jsem vůbec nevěděla, co chci. Ale zároveň jsem přece na seznamce, tak si můžu vybrat, ne?
„Nevíš, co chceš? To je problém.“
Když jsem se vrátila domů, seděla jsem na gauči a přemýšlela, proč mě tahle otázka tak vyvedla z míry.
A pak mi to došlo.
Já jsem nikdy neměla čas si představit, co chci. Vždycky jsem se přizpůsobovala. Manželství, děti, rodina. A teď? Teď jsem najednou sama a musím si vybrat. A to je prostě nezvyklé.
Protože když si vybereš, musíš si zároveň přiznat, že něco nechceš. A já jsem se bála, že když budu moc vybíravá, vymstí se mi to.
„Můžeme se ještě někdy vidět?“
Pak přišel muž, který byl úplně jiný. Ne tak výrazný během psaní v aplikaci. Ale upřímný.
„Můžeme se ještě někdy vidět?“ zeptal se na konci první schůzky.
„Ano,“ řekla jsem.
A to bylo poprvé, co jsem se cítila, že to není jen o mně. Že to není jen o tom, jestli jsem dost hezká nebo dost mladá nebo dost zajímavá. Ale o tom, že existují lidi, kteří tě dokážou vidět.A to je věc, kterou jsem si po rozvodu dlouho nepřipouštěla.
Seznamka mi ukázala něco, co jsem si dlouho nechtěla přiznat.
Že hledání lásky ve středním věku je hodně o přebírání a doufání a znovu přebírání. Je to o tom zjistit, co chceš. Co potřebuješ. Co ti vadí. Co tě baví. Co ti dělá dobře.
A taky je to o tom, že i když je svět někdy povrchní, pořád existují lidé, kteří se dokážou dívat dál. Jen je třeba najít ty správné.
