Článek
Péče, která se nepočítá
Když moje máma onemocněla a skončila upoutaná na vozíku, věděla jsem, že budu u ní. Každý den jsem jezdila, vařila, uklízela, hlídala, když měla špatné dny, přespávala, když jsem se bála víc, než normálně. A přitom jsem si říkala: „Je to přirozené, je to má povinnost… a taky moje láska k ní.“
Nikdy jsem si nepředstavovala, že bych chtěla nějakou odměnu. Přirozeně jsem ale doufala, že to oceňuje. Že má přítomnost a péče něco znamenají.
Zlom při čtení závěti
Když přišlo čtení závěti, stála jsem mezi příbuznými a snažila se usmívat. Ale srdce mi ztuhlo.
„Cože?“ vykoktala jsem, když notář četl jména.„To není možné…“
Dědictví – dům, úspory, pár cenností – všechno dostala moje teta, která má děti. A já? Já jsem zůstala s prázdnýma rukama.
Rozhovor, který zraňuje
Po obřadu jsem sebrala odvahu a zajela za tetou.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekla jsem tiše.
„Jistě, Simonko,“ usmála se teta jemně.
„Já… starala jsem se o mámu, byla jsem s ní… A to není, že bych něco chtěla, jen…“
Teta se na mě dívala pevným pohledem, který jsem u ní nikdy neviděla.
„Byla jsi s mámou každý den. Vím, co jsi pro ni udělala,“ začala tiše.
„Ale já mám děti a Ty děti nemáš, Simonko… a po tvém rozchodu, kdo ví, kdy si někoho najdeš… chápu, že je to pro tebe těžké.“
Seděla jsem, dech mi zrychlil, tělo se mi svíralo.
„Takže všechno to, co jsem dělala, nestálo za nic?“ zeptala jsem se tiše.
„Ne, Simonko, jen… nevedlo to k dědictví. Ale vedlo to k tomu, že jsi prostě skvělá a postarala ses o mamku způsobem, který je opravdu obdivuhodný. A neboj, ona to viděla.“ řekla teta laskavě, ale ta laskavost byla jako bodnutí nožem.
Teď už je to všechno jedno
Večer jsem seděla sama v prázdném pokoji. Ten dům, kde jsem znala každou dlaždici, každou lžičku v kuchyni, teď patřil někomu jinému. A já zůstala s prázdnýma rukama a s pocitem, že všechna péče, všechna láska, všechna oddanost nestačila.
A teď se snažím přijmout, že věci jsou někdy právě tak, jak jsou.
