Článek
Když jsem byla malá, viděla jsem mámu jako neomylnou. Každé její slovo pro mě bylo pravda, každý pohled mě mohl zvednout nebo srazit. A většinou to bylo to druhé.
„Co to máš na sobě? Takhle chodí jen… no, radši nic,“ začínala většinou už ve dveřích.
Když jsem byla dítě, bolela mě ta slova.
Když jsem byla teeneger, zraňovala mě.
A když jsem dospěla, začala mě pomalu dusit.
„Ty nikdy nebudeš dost dobrá.“
Máma to nikdy neřekla přímo.
Ne, to ona neuměla. Uměla to jinak – tak, aby to zůstalo pod kůží.
„Tvoje sestřenice má výbornou práci.“
„Ty sis zase přibrala?“
„Kdybys trochu chtěla, vypadáš jako člověk.“
„Já ve tvým věku…“
Někdy jsem měla pocit, že mě ani nevnímá jako dospělou bytost. Jen jako projekt, který se jí nepovedl.
Jedno jediné setkání všechno změnilo
Letošní Vánoce jsem už nechtěla prožít s knedlíkem v krku. Věděla jsem, že jestli se nezastavím, jednou se sesypu.
Máma sotva otevřela dveře a už to začalo:
„Proboha, Simono, ty boty? To sis nemohla vzít něco normálního? A co ten účes, vždyť…“
Jenže tentokrát jsem neztuhla. Připravila jsem se na to dopředu. Tuhle jedinou větu jsem si posledních pár dní opakovala pořád dokola. Abych ji, až nastane ten čas, řekla klidně a nenuceně.
„Mami,“ zastavila jsem ji. „Prosím tě, přestaň.“
Zarazila se. To se jí nestává.
„Cože?“
„Bolí mě to. A bolí mě to celý život.“
Na chvíli bylo ticho. Ticho, které jsem u ní neznala.
„Já… já to myslím dobře,“ řekla nakonec.
A poprvé v životě jsem viděla, že nečekala, že se ozvu.
Nevyřešilo to všechno.
Ale když jsem odcházela, po dlouhé době jsem necítila tíhu.
Cítila jsem hranice.
A pocit, že je mám právo mít. Bojím se, že mi je příště zase posune, ale je to malý krok kupředu. K sobě.
