Od fekálií k záchvatům smíchu: Proč se v Česku bavíme „sprostými“ slovy?

Říkáme to téměř každý den. Když se v práci uvolní atmosféra, je sranda. Když plánujeme divoký víkend s přáteli, těšíme se, že „bude prdel“. A naši prarodiče ještě vzpomínali, jaká to tehdy byla „bžunda“. Dnes nám tato slova připadají naprosto nevinná. Jejich historie je ale překvapivě pestrá. Některá vznikla z vulgarismů, jiná změnila význam k nepoznání a u některých se jazykovědci dodnes přou, odkud vlastně přišla.

Jazyk se neustále mění. Slova získávají nové významy, staré ztrácejí a to, co bylo kdysi považováno za hrubý vulgarismus, může být za několik generací zcela běžnou součástí každodenní řeči.

Přesně to se stalo výrazům jako „sranda“, „bžunda“ nebo „prdel“. Dnes je používáme bez přemýšlení, ale ještě naši prarodiče je vnímali úplně jinak.

Ze všech těchto výrazů je nejzáhadnější právě „bžunda“.

Dnes znamená legraci nebo veselou příhodu. Když ale nahlédneme do starších slovníků, zjistíme, že původně označovala spíš nezdar, ostudu nebo smůlu.

Teprve během 20. století se význam postupně obrátil a z neúspěchu se stala zábava.

Odkud se samotné slovo vzalo, však není jisté.

Existuje několik teorií. Jedna spojuje bžundu s hornickým prostředím, kde měla označovat nepovedenou nálož. Jiná připomíná myslivecký slang nebo souvislost se starým slovesem bzdít. Žádná z těchto hypotéz ale nebyla jednoznačně prokázána.

Jisté je pouze to, že význam slova prošel pozoruhodnou proměnou – od trapasu až k dnešnímu označení pro legraci.

Úplně jiný příběh má slovo sranda.

Na rozdíl od bžundy je jeho původ poměrně dobře doložený. Etymologové jej odvozují od slovesa „srát“, přičemž vzniklo v první polovině 20. století podle tehdy oblíbeného slovotvorného vzoru slov jako švanda nebo bžunda.

Původně šlo o výraz silně vulgární. Ještě v šedesátých a sedmdesátých letech byste ho v seriózních novinách, rozhlase nebo televizi hledali jen těžko.

Teprve v posledních desetiletích ztratil většinu své expresivity a stal se běžnou součástí hovorové češtiny.

Dnes už málokdo při slově „sranda“ myslí na jeho původ. Jazyk zkrátka udělal své.

Podobný osud potkal i slovo „prdel“.

Původně označovalo výhradně část lidského těla a patřilo mezi vulgarismy. Postupem času ale získalo celou řadu přenesených významů.

Dnes může znamenat něco velmi zábavného („To byla prdel.“), ale také obtížnou situaci („To je v prdeli.“), odlehlé místo („Bydlí někde v prdeli.“) nebo zdůraznění intenzity.

Právě množství významů ukazuje, jak neuvěřitelně tvárná čeština dokáže být.

Proč právě slova spojená s anatomií nebo vyměšováním tak často označují něco veselého?

Psychologové i lingvisté nabízejí několik vysvětlení.

Prvním je porušování společenského tabu. O věcech, o kterých se běžně nemluví, lidé často žertují. Humor pomáhá odbourávat napětí a právě tabuizovaná slova bývají nejvýraznější.

Druhým důvodem je expresivita. Říct, že „to byla prdel“, působí mnohem silněji než prosté „byla to legrace“.

A třetím je jev, kterému jazykovědci říkají desemantizace. Slova častým používáním ztrácejí svůj původní význam. Když dnes někdo řekne, že „byla sranda“, nikoho už nenapadne původní souvislost se slovesem, z něhož výraz vznikl.

Ne všechna slangová označení pro humor mají vulgární původ.

Ve třicátých až padesátých letech minulého století se běžně říkalo, že něco je hlína. Označovalo to mimořádně komickou situaci nebo člověka, který ostatní rozesmívá.

Stejně jako mnoho jiných slangových výrazů i tento časem ustoupil novým módním slovům.

Historie slov jako „sranda“, „bžunda“ nebo „prdel“ ukazuje, že jazyk není neměnný.

Slova mění význam, sílu i společenské postavení. To, co bylo před sto lety považováno za neslušné nebo nevhodné, dnes používáme naprosto běžně.

Až tedy příště řeknete, že s někým byla opravdu velká sranda nebo že večírek byl „úplná prdel“, možná si vzpomenete, že i tato obyčejná slova mají za sebou překvapivě dlouhou a dobrodružnou cestu.