Jsou exekuce v Česku opravdovou ochranou věřitelů, nebo doživotním trestem pro dlužníky?

Každý má v okolí někoho, kdo má problémy s placením svých závazků a měl nebo má exekuci. Aby ne. V České republice jde o fenomén. Pokud jste navíc z míst jako Ústecko nebo Karlovarsko, je prakticky nemožné někoho neznat. Stejně jako neznat příběhy, historky a častokrát i pověry, které se k exekucím tradují. Názor na ně dělí lidi na dva nesmiřitelné tábory. Jedni říkají, že jsou exekuce nutné a jde o ochranu věřitelů. Že si za to mohou dlužníci sami. Druhý tábor namítá, že systém je ale nastaven špatně a exekuce je jen zlodějna posvěcená státem.

Exekuce byly od počátku myšleny jako nástroj, který dává věřitelům jistotu, že jejich peníze nejsou „v tahu“. Ambicí bylo nastavit právní rámec pro vymožení dluhu. Správná myšlenka. Jenže horší provedení. V praxi totiž často nastává pravý opak - stát spojuje administrativu, náklady a mechaniky tak komplikovaně a krutě, že dluh nabobtná a člověka pak systém spíše drtí než spravedlivě trestá. A dluh si mezitím v poklidu roste. V roce 2024 bylo v Česku kolem 615 000 lidí v exekucích, často s více než pěti exekucemi na osobu a průměrnou dlužnou částkou převyšující 900 000 Kč.

Soudy navíc řeší stovky tisíc exekučních řízení, která nemají žádný reálný výsledek. Například jen v Brně bylo nahlášeno přes 43 000 „pochybně“ vedených případů, které měly být zrušeny, protože se s nimi prakticky roky nedělo nic. To není jen číslo - to jsou tisíce rodin, které se každý den bojí chodit okolo poštovní schránky, zda tam neleží nějaký nový dopis od exekutorů, i když byl původní dluh už dávno zaplacen, nebo je vymáhání prakticky nemožné.

K exekucím se váží i kontroverze, které tlačí lidi ještě více do beznaděje. Ať už jde o dřívější boom inkasních agentur, které si přeprodávaly bagatelní dluhy, aby z nich vyrobily obří, nekalé praktiky zájmových skupin, které se soustředily na vytipované majetky dlužníků nebo různé služby, tvářící se jako pomocná ruka (například případy poradních agentur, kam se dlužník mohl obrátit, ale musel nejdříve zaplatit vysoký poplatek) nebo internetové databáze, které z dlužníků opět „tahají“ peníze.

Podle Evropské organizace pro spravedlnost (European Justice Organization) se jedná i o weby, které se vydávají za oficiální registry dluhů, ale ve skutečnosti nejsou součástí žádného státního systému a jen zneužívají veřejný strach z exekucí, aby vybíraly poplatky za nekompletní údaje. Problém je v samotném systému, který nedokáže lidem jasně vysvětlit, kde si ověřit údaje o všech svých dluzích a tak vzniká prostor pro ty, kteří se „nebojí oškubat poslední pírka z kuřete“.

Asi nejsilnějším symbolem selhání celého tohoto systému jsou exekuce vedené proti dětem. I když nová legislativa zamezila vznik nových dětských exekucí, stále běží více než 15 700 starších případů, které vznikly před osmnáctým rokem věku dlužníka.

Jde o šokující číslo. Děti, které často nevědomky nabyly dluh kvůli poplatkům například za spoluúčast na léčbě, odpadům, jízdám „na černo“, či jen chybné administrativě, se pak dlouho po dosažení dospělosti potýkají s chudobou a exekucemi, za něž v mnohých případech vůbec nemohou. Mnohé z těchto dluhů se navíc ukázaly být výsledkem laxního chování veřejných institucí - obcí, nemocnic či dopravních podniků, které měly dluh spravovat jinak.

Když stát v roce 2021 spustil program známý jako Milostivé léto, slibovalo se, že dlužníci dostanou šanci začít znova. Bez penále a sankcí, jen zaplatit jistinu a symbolickou odměnu exekutorovi. Realita byla méně růžová. V první vlně se přesné informace nedostaly ke všem dlužníkům, původní dlužná jistina často zůstala vysoká natolik, že ji nešlo podle nastavených pravidel zaplatit a tak program, který byl první větší jiskřičkou naděje pro nový život, nevyužili všichni.

Samotná statistika? Komora tvrdila, že bylo zastaveno více než 42 000 exekucí, kritikové poukazovali, že data byla neúplná a zkreslená a že systém úmyslně neinformoval občany o této možnosti lépe a více. Proti akci se navíc postavili i samotní exekutoři. Ti kritizovali program jako „nesystémový“ a vystupovali proti jeho opakování.

I když se člověk snaží ze svých dluhů dostat, systém ho často spíše tahá zpět. Díky rostoucím nákladům na exekuce, poplatkům a úrokům, se původní dluh může během let zdvojnásobit až ztrojnásobit. Jsou známy příklady, kdy za dluh 900 Kč musel dlužník zaplatit 20 tisíc korun, specialistou na tyto „přepaly“ byl jistý dopravní podnik.

Následky? Lidé s exekucemi mají problém s bankovními účty, s hypotékami, s prací i s možností normálně fungovat ve společnosti. Jakmile spadnete do spirály, cesta zpět je strmá a dlouhá. Dlužník si mezitím kolikrát nemůže dovolit ani základní věci jako nájem, jídlo, nákup léků a podobně.

Myšlenka exekucí není špatná. Stát se chce postavit za spravedlnost a pomoci věřitelům, aby se domohli svých práv. Ale nastavení pravidel vázne. Naštěstí doby divokých exekucí už jsou snad pryč. Byly to doby, kdy se nikdo neptal, nebral ohledy na nic a dlužník se nedovolal jakékoliv ochrany. Dlužíš? Jsi vyvrhel a tak s tebou bude nakládáno. A kolikrát člověk ani nemusel dlužit. Lidé, kteří přišli o majetek, nebo se museli o své věci přetahovat soudně jen proto, že exekutor nabyl přesvědčení, že by jejich věci mohly být třetí osoby - dlužníka - by mohli vyprávět.

Stačilo podezření. Přišli lidé z exe-úřadu, oblepili byt a vybavení, nezajímalo je nic. Jestli máte problém, dejte si vylučovací žalobu a basta. Dlouhé měsíce se snažila dovolat práva majitelka nemovistosti, která si najala dva klempíře a jeden si k ní nechal za dobu, kdy pracoval na jejím domě, posílat poštu. Exekutorovi to stačilo. Praktika, kdy exekutor uvalí srážky ze mzdy, zároveň ale zastaví účet a vám zbydou oči pro pláč, je též „veselá“. Ještě více „k smíchu“ byly případy, kdy se za „minidluh“ prodávaly byty v dražbách nebo když exekutor zastavil účet, na kterém bylo o mnoho více hotovosti, než je dluh samotný, ale nezájem - dlužník s ním nemůže nakládat a hotovo.

Mnoho drsných praktik už naštěstí patří minulosti a stát se snaží situaci narovnávat. K dřívějším excesům již nedochází, minimálně ne v tak přehnané míře. Přesto je ale stále co zlepšovat a přetvářet. Exekucí z „dob divokých“ je stále mnoho a pořád není situace taková, aby po exekučním řízení byl reálně hrazen dluh a přitom nikdo nebyl vyobcován ze společnosti drsností systému.

Exekuce v Česku nejsou jen právní procedurou - jsou fenoménem, který ovlivňuje životy stovek tisíc lidí. Chrání věřitele, ale často ničí životy dlužníků na dlouhá léta, ne-li navždy. Fungují jako legitimní nástroj, ale občas sklouzávají do absurdních a nespravedlivých situací.

Když dítě stojí proti exekuci za dluh, o kterém ani nevědělo, když tisíce případů leží léta bez výsledku, když se z bagatelních částek stávají několikanásobky, když se nechá spadnout do dluhové spirály člověk za administrativní chybu či nedoplatek v řádu korun, je jasné, že něco nefunguje tak, jak by mělo. Dluhy se platit musí. To nikdo nerozporuje. Otázka tedy nezní, zda exekuce potřebujeme - ale jak je udělat tak, aby lidi neničily, ale opravdově spravedlivě sloužily společnosti.

Článek je z cyklu České války. V něm budeme řešit otázky, které nás rozdělují. Hlasujte v anketě a přidejte se ke svému táboru. Kde je pravda?