Článek
V každé větší firmě existuje tichá hranice. Nevede na mapě ani v organizačním schématu, ale všichni o ní vědí. Na jedné straně jsou „ti provozní“ — řidiči, dělníci, technici, lidé na dílně nebo ve skladu. Na druhé straně „ti kancelářští“ — obchod, plánování, administrativa, management. A mezi nimi panuje napětí, které se jen málokdy řeší otevřeně. Spíš se o něm mluví u kávy. Nebo v kabině auta. Nebo v šatně po směně.
Řidiči dopravní společnosti si postěžují, že „kancelář zas něco vymyslela“. Že plánovač nikdy neseděl za volantem. Že obchodník nasliboval klientovi nesmysl a teď to mají odjezdit oni. Kancelářští si zase povzdechnou, že „chlapi dole“ nechápou širší souvislosti. Že brblají, ale nevidí čísla, smlouvy ani tlak zákazníků. Obě strany mají pocit, že ta druhá vlastně nic pořádného nedělá.
Problém je, že každá z nich vidí jen svoji část reality. Řidič vidí dvanáct hodin za volantem, stres, zodpovědnost, provoz, pokuty. Nevidí vyjednávání zakázek, boj o ceny, komunikaci s klienty, tabulky, které rozhodují o tom, jestli firma vůbec přežije. Kancelář vidí zase chaos v provozu, porušování pravidel, zpoždění, reklamace. Nevidí únavu, tlak, improvizaci v terénu. A tak vzniká pocit křivdy.
Typický scénář: řidiči nadávají na „zbytečné papírování“ a „nesmyslné pokyny shora“. Kancelářští nadávají na „neochotu změn“ a „věčné výmluvy“. Každý má pocit, že dělá víc než ten druhý. A že bez něj by to šlo lépe. Jenže pravda je nepohodlná pro obě strany. Bez řidičů firma nic nedoručí. Bez dílny nic nevyrobí. Bez obchodu ale nebude co doručovat ani vyrábět. Bez administrativy se rozpadnou smlouvy, výplaty i zákonné povinnosti. Bez plánování se provoz zhroutí během pár dnů. To, co chybí, není respekt k práci. To, co chybí, je respekt k neviditelné části práce.
Fyzická práce je vidět. Je slyšet. Bolí. A proto se snadno chápe. Kancelářská práce je tichá, abstraktní, často nevděčná. Když funguje, nikdo si jí nevšimne. Když selže, všichni o tom vědí. A to vytváří pocit, že „tam nahoře“ se vlastně jen sedí a mluví.
Firmy tenhle konflikt často nechtěně podporují. Oddělení jsou oddělená nejen organizačně, ale i mentálně. Jiný jazyk, jiné cíle, jiné metriky. Každý je hodnocený podle svého výkonu, ale málokdo podle toho, jak spolupracuje s ostatními.
A pak se všichni diví, že roste frustrace.
Stačilo by přitom málo. Aby si kancelář občas zkusila provoz. Aby obchodník pochopil, co znamená „ještě jeden rozvoz navíc“. Aby provoz viděl, jak vypadá vyjednávání zakázky, kde se počítá každá koruna. Ne jako povinný teambuilding, ale jako reálné pochopení role toho druhého.
Protože válka mezi dílnou a kanceláří je pohodlná. Dává jednoduchého viníka. Ale je krátkozraká. Firma, kde se zaměstnanci navzájem shazují, místo aby se doplňovali, sice může fungovat. Ale nikdy nebude fungovat dobře.
A možná by stačilo si občas připomenout jednu nepříjemnou pravdu: bez těch druhých bys tady dneska nebyl ani ty.
