Článek
V české gastronomii neexistuje emotivnější téma, než je složení bramborového salátu. Je to jídlo, které má každá rodina „to svoje nejlepší“ a na které nedá dopustit. Zatímco u kapra nebo řízku panuje relativní shoda, salát je zdrojem nekonečných sporů, které se táhnou generacemi. Hlavní dělící čára přitom vede přes jednu jedinou surovinu: uzeninu. Pro někoho je kvalitní šunkový salám nebo šunka nezbytnou součástí, která dodá jídlu šmrnc a sytost, pro jiného jde o nepřípustné kacířství, které do poctivého postního jídla absolutně nepatří. Proč nás tato drobnost dokáže tak neuvěřitelně rozpálit?
Anketa
Tábor zastánců „bezmasé“ varianty se opírá o historickou tradici a gastronomickou čistotu. Argumentují tím, že bramborový salát k vánoční tabuli je příloha, nikoliv samostatné hlavní jídlo. Pokud se salát podává s kaprem nebo řízkem, není důvod, aby v něm bylo další maso. Tato skupina vnímá přidávání salámu jako nešvar, který se u nás masivně rozšířil v dobách minulého režimu, kdy se salámem „nastavovalo“ všechno možné, aby jídlo zasytilo a zakrylo se, že zelenina v obchodech nebyla vždy nejčerstvější. Pro tyto lidi je pravý salát symfonií brambor, kořenové zeleniny, vajec, kyselých okurek a poctivé majonézy. Cokoliv navíc, zejména pak uzenina, podle nich přebíjí jemnou chuť zeleniny a dělá z vánoční delikatesy obyčejný vlašák z papíru.
Proti nim však stojí početná a velmi hlasitá armáda těch, kteří si Vánoce bez salátu s kouskem uzeniny nedokážou představit. Jejich argumentace je prostá: chutná nám to tak. Často jde o recepty, které se v rodině dědí po desetiletí a které jsou spojeny s pocitem bezpečí a domova. Pro tuto skupinu je salám v salátu tím, co dodává pokrmu ten správný „říz“ a slanost. Tvrdí, že kvalitní šunka nebo jemný šunkový salám strukturu salátu zjemní a propojí chutě. Navíc upozorňují na praktickou stránku věci – salát se často dojíždí ještě několik dní po Štědrém večeru jako samostatná svačina, a v tu chvíli je masová složka víc než vítaná.
Spor o salám je ale jen špičkou ledovce. Jakmile se tito dva nesmiřitelní soupeři na chvíli odmlčí, začnou se ozývat další podskupiny s vlastními požadavky. Má se zelenina vařit čerstvá, nebo stačí ta zavařená v nálevu? Má se přidávat jablko pro sladkokyselý kontrast, nebo je to cesta do pekel? A co cibule – spařit ji, nebo nechat syrovou, s rizikem, že salát druhý den zkysne? Každá z těchto otázek dokáže v internetových diskusích vyvolat stovky nenávistných komentářů. Češi se zkrátka v otázce bramborového salátu chovají jako národ milionů šéfkuchařů, z nichž každý má patent na jedinou pravdu.
Zajímavé je, že i historické prameny nám v tomto sporu moc nepomohou. Bramborový salát v podobě, jakou známe dnes, se v našich kuchařkách začal objevovat až ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. A už tehdy existovalo nespočet variací. Některé staré recepty dokonce pracovaly se sleděm, humrem nebo kapary. To, co dnes považujeme za „tradiční“, je vlastně výsledek postupného zjednodušování a přizpůsobování surovinám, které byly v našem regionu dostupné. Salám se do salátu dostal jako logické vyústění snahy udělat z přílohy sytější pokrm, a pro miliony lidí se tak stal nedílnou součástí národní identity.
V posledních letech se k tomuto sporu přidává ještě debata o majonéze. Zatímco jedna strana odmítá cokoliv jiného než plnotučnou klasiku, druhá strana se snaží o odlehčení pomocí jogurtu nebo zakysané smetany. To je pro puristy další rána pod pás. Podle nich se Vánoce mají slavit se vším všudy a šetřit na kaloriích u štědrovečerního salátu je projevem neúcty k tradici. Tento střet mezi „tradičním požitkářstvím“ a „moderním zdravým životním stylem“ jen přilévá olej do ohně v již tak napjaté atmosféře kolem vánočních příprav.
Možná je ale právě tento každoroční rituál dohadování tím, co nás jako národ tmelí. Hádky o salám, okurky nebo majonézu jsou vlastně neškodným vybitím energie v době, kdy bychom se měli mít rádi. Je to téma, u kterého se může pohádat babička s vnučkou, aniž by to zanechalo trvalé následky na jejich vztahu. Každý má právo na svůj názor a každý má právo na svůj talíř. A i když budeme v komentářích na sociálních sítích tvrdit, že salát se salámem je gastronomický zločin, pravděpodobně si ho u sousedů na návštěvě stejně s chutí dáme.
Ve výsledku totiž nejde o to, co v tom salátu je, ale s kým ho jíme. Respekt k rodinnému receptu je vlastně respektem k lidem, kteří ho pro nás s láskou připravili. Ať už je v něm šunka, jablko, nebo jen brambory a cibule, nejdůležitější ingrediencí zůstává ta trocha trpělivosti, se kterou vyslechneme partnera, když nám po desáté vysvětluje, že jeho maminka tam tu mrkev krájela na menší kostičky.
Až tedy letos usednete ke stolu a naberete si první lžíci, zkuste na chvíli zapomenout na své přísné zásady. Možná zjistíte, že i ta „nesprávná“ verze má něco do sebe. A pokud ne, vždycky můžete svou frustraci vypsat do diskuse pod receptem na internetu – tam na vás určitě čekají tisíce dalších, kteří jsou připraveni bojovat za tu svou pravou českou svíčkovou, tedy vlastně salát.
A teď ruku na srdce: patří podle vás do poctivého českého bramborového salátu salám, nebo je to pro vás nepřekročitelná červená linie? Krájíte zeleninu ručně, nebo používáte to protlačovací kolečko? Napište nám do komentářů svůj rodinný recept a pojďme jednou provždy zjistit, jak vypadá ta nejoblíbenější verze v Česku!
Článek je z cyklu České války. V něm budeme řešit otázky, které nás rozdělují. Hlasujte v anketě a přidejte se ke svému táboru. Kde je pravda?
