Článek
Vstup do českého bytu má svá nepsaná pravidla, která jsou do nás vštěpována od prvních krůčků. Jakmile se otevřou dveře, následuje rituál, který v mnoha jiných zemích světa, zejména na západ od našich hranic, vyvolává přinejmenším rozpaky. Host se ohne, rozváže tkaničky a v lepším případě odhalí čisté ponožky, v tom horším díru na palci. Pro průměrnou českou domácnost je představa, že by se někdo procházel po koberci v obývacím pokoji v botách, ve kterých před chvílí šlapal po pražském chodníku nebo venčil psa, naprosto nepředstavitelná. Je to pro nás hranice mezi špinavým vnějším světem a čistou zónou domova.
Anketa
První tábor, který bychom mohli nazvat strážci čistoty, má pro zouvání jasné a logické argumenty. Ten hlavní je hygiena. Studie opakovaně potvrzují, že na podrážkách bot si domů přinášíme tisíce bakterií, zbytky fekálií, toxické látky z asfaltu a v zimě agresivní posypovou sůl. Pro zastánce zouvání je domov místo, kde si děti hrají na zemi a kde chceme mít pocit bezpečí. Nutit hosta, aby se zul, nepovažují za neslušnost, ale za projev respektu k soukromí a k práci, kterou hostitel vynaložil na úklid. Pro tyto lidi je představa bot v interiéru synonymem pro chlév a nepořádek.
Na druhé straně barikády se ale začíná ozývat stále hlasitější skupina lidí, kteří v povinném zouvání vidí společenské faux pas a relikt minulosti. Tento tábor argumentuje tím, že nutit návštěvu, aby se v polovině večera svlékla do ponožek, je nedůstojné. Boty jsou součástí outfitu a celkové identity člověka. Když se žena v elegantních šatech musí u dveří zout a zbytek večera strávit v půjčených „erárních“ pantoflích, které nosilo deset lidí před ní, veškerá elegance je pryč. Odpůrci zouvání tvrdí, že hostitel by měl být nad věcí – pokud pozvu lidi na večírek, musím počítat s tím, že druhý den budu muset vytřít nebo vyluxovat. Pohodlí a důstojnost hosta by měly být důležitější než trocha prachu na podlaze.
Specifickým českým fenoménem, který v tomto sporu hraje hlavní roli, jsou právě ony pověstné návštěvnické pantofle. Tato sbírka gumových nebo látkových nazouváků různých velikostí a barev, která čeká v předsíni na svou příležitost, je pro cizince často zdrojem humoru. Zatímco hostitel je nabízí s nejlepším úmyslem, aby hostovi nebyla zima od nohou, pro mnohé hosty jde o hygienický horor. Nabízet někomu boty, ve kterých se mu potily nohy předchozí návštěvy, je podle odpůrců zouvání mnohem větší prohřešek proti hygieně než trocha bláta z venku.
Debata se ale vyhrocuje ve chvíli, kdy dojde na extrémní situace. Co řemeslníci? Co kurýři, kteří nesou těžký balík až do obýváku? Tady naráží kosa na kámen. Mnoho Čechů trvá na zouvání i u instalatéra, což vede k bizarním situacím, kdy odborník v montérkách opravuje dřez v ponožkách, což je z hlediska bezpečnosti práce naprostý nesmysl. Na druhé straně jsou hostitelé, kteří rezignovali a raději si koupili igelitové návleky, které návštěvám vnucují hned u prahu. I ty jsou však vnímány rozporuplně – pro někoho praktické řešení, pro jiného ponižující procedura připomínající vstup do operačního sálu.
Tento rozkol v české společnosti má i své historické kořeny. Tradice zouvání u nás posílila v době masivní panelové výstavby, kdy se v bytech začaly objevovat celoplošné koberce, jejichž údržba byla náročná. Domov se stal uzavřenou schránkou, kde muselo být sterilně čisto. V zemích jako Francie, Itálie nebo Španělsko, kde převládá dlažba a dřevěné podlahy a kde se společenský život více prolíná s tím domácím, je zouvání spíše výjimkou. S tím, jak se Češi více otevírají světu a mění své interiéry na moderní plochy bez koberců, se tento zvyk začíná otřásat v základech. Zajímavé je, že spor o boty v bytě dokáže rozvrátit i dlouholetá přátelství. Existují lidé, kteří se odmítají účastnit oslav u přátel, o kterých vědí, že budou vyžadovat odložení obuvi. Cítí se bez bot nejistí, neformální nebo je jim prostě zima. Naopak hostitelé, kteří lpí na čistotě, vidí v neochotě hosta se zout aroganci a nedostatek elementární slušnosti. Je to střet dvou světů – světa, kde je prioritou dokonalý pořádek, a světa, kde je prioritou společenský komfort a uvolněná atmosféra.
Nakonec se zdá, že univerzální řešení neexistuje. Česko zůstává rozdělené na „zouvače“ a „nezouvače“. Zatímco jedna skupina bude dál s láskou oprašovat své návštěvnické papuče a sledovat každý krok hosta směrem k bílému koberci, ta druhá bude s úsměvem mávat rukou nad šmouhami v předsíni s tím, že život je příliš krátký na to, abychom ho trávili v ponožkách. Rozhodnutí je vždy na majiteli bytu, ale otázkou zůstává, jakou cenu jsme ochotni za svou čistou podlahu zaplatit. Je to skutečně takový problém nechat návštěvu projít v botách, když venku neprší? Nebo je zouvání prostě základní projev úcty k domovu druhého člověka, který se nepřekračuje? Tato otázka bude pravděpodobně rozdělovat české předsíně ještě dlouhá desetiletí. A jak to máte doma vy? Patříte k těm, kteří bez vyzvání skáčou z bot už na rohožce, nebo vás nutnost zouvání u cizích lidí vyloženě obtěžuje? Nabízíte hostům pantofle, nebo je necháte běhat v ponožkách? Napište mi do komentářů svůj nejhorší nebo nejvtipnější zážitek z návštěvy spojený se zouváním!
Článek je z cyklu České války. V něm budeme řešit otázky, které nás rozdělují. Hlasujte v anketě a přidejte se ke svému táboru. Kde je pravda?
