Článek
Na jedné straně stojí vyznavači myčky. Lidé, kteří věří, že svět se posouvá vpřed a že smyslem technologií je šetřit čas, energii a nervy. Argumentují vodou, efektivitou a tím, že mají lepší věci na práci než drhnout talíře. Často dodávají, že myčka není lenost, ale racionalita. A že ruční mytí je přežitek, podobně jako psaní pohledů nebo chození do telefonní budky.
Anketa
Na straně druhé stojí zastánci ručního mytí. Často vybavení větou „já si to radši umeju hned“. Myčka je pro ně symbol pohodlnosti, rozmazlenosti a určité ztráty pracovních návyků. Talíř umytý v ruce je talířem poctivým. Viditelně čistým. Zatímco myčka? Tam se to přece jen tak „nějak“ umyje.
Zvláštní je, že tahle debata se málokdy týká samotného výsledku. Talíře jsou čisté na obou stranách. Nejde o hygienu, ale o identitu. Myčka říká: vážím si svého času. Ruční mytí říká: umím se o sebe postarat. A obě strany jsou přesvědčené, že ta druhá to dělá špatně.
Konflikt se nejčastěji projeví při návštěvách. Host nabídne, že nádobí naskládá do myčky. Hostitel odpoví, že to nemá cenu, že to umyje. V tu chvíli se nerozhoduje o hrnci, ale o tom, kdo je doma pánem morálního pořádku. A jakmile někdo cizí začne „špatně“ skládat myčku, je zaděláno na tiché vnitřní odsouzení.
Myčka tak není spotřebič, ale postoj. Podobně jako mikrovlnka nebo sušička. Všechno, co šetří čas, je podezřelé. Protože v českém prostředí platí, že práce má být vidět. A ideálně bolet. Jinak jako by ani nebyla skutečná.
Článek je z cyklu České války. V něm budeme řešit otázky, které nás rozdělují. Hlasujte v anketě a přidejte se ke svému táboru. Kde je pravda?
