Článek
Home office vstoupil do našich životů nenápadně. Nejdřív jako krizové řešení, potom jako benefit a dnes už skoro jako lakmusový papírek společenského postavení. Kdo může pracovat z domova, ten je moderní, flexibilní a důvěryhodný. Kdo musí chodit fyzicky do práce, ten má být rád, že vůbec nějakou má.
A málokdy se to říká nahlas.
Práce z domova se totiž prodává jako univerzální dobro. Jako výhra pro všechny. Ušetřený čas, lepší work-life balance, méně stresu, víc autonomie. Jenže realita je podstatně méně instagramová. Ne každý má doma pracovnu, klid, stabilní internet a šéfa, který nemá potřebu kontrolovat zelenou tečku na chatu každých pět minut.
A hlavně: ne každý tu možnost vůbec má.
Zatímco kancelářské profese si zvykly řešit maily v teplákách, obrovská část společnosti dál vstává ve stejný čas, dojíždí, stojí ve frontách a fyzicky zajišťuje chod světa. Zdravotníci, prodavači, technici, řidiči, dělníci. Bez home office. Bez flexibility. Často i bez pochopení.
Rozdělení je tiché, ale hluboké. Na jedné straně lidé, kteří řeší, jestli je lepší pracovat z kavárny, nebo z chalupy. Na druhé straně ti, kteří poslouchají, že „už to přece dávno není tak hrozné“. Jenže je. Jen se o tom nemluví.
Home office se stal nejen pracovním modelem, ale i morálním postojem. Kdo chce chodit do kanceláře, je podezřelý z nedostatku disciplíny. Kdo ho chce zrušit, je zpátečník. Kdo si stěžuje, že mu nevyhovuje práce z domova, je považován za nevděčníka.
Zároveň se úplně vytrácí jedna podstatná věc: že práce z domova není zadarmo. Přenáší náklady ze zaměstnavatele na zaměstnance. Elektřina, vybavení, prostor, hranice mezi prací a volnem. Najednou není jasné, kdy práce končí. A jestli vůbec.
Firmy si zvykly. Ušetří se za kanceláře, energie, provoz. Zaměstnanci si „přeci přáli flexibilitu“. A tak se z benefitu stává standard - bez jasných pravidel. Bez ochrany. Bez debaty o tom, komu to vyhovuje a komu ne.
A pak je tu ještě třetí rovina: závist. Ne vždy otevřená, ale všudypřítomná. Proč on může a já ne? Proč já musím stát u pásu, zatímco někdo jiný řeší poradu z obýváku? Tyhle otázky se nehádají nahlas, ale zůstávají. A drolí solidaritu.
Možná by stálo za to přestat mluvit o home office jako o univerzálním řešení. Přiznat si, že je to výhoda - ne nárok. A že společnost, která si zvykne dělit lidi na „remote“ a „on-site“, si zadělává na další tichý konflikt.
Protože práce z domova sama o sobě není problém. Problém je, že se z ní stalo nové měřítko úspěchu. A že jsme si zvykli tvářit se, že to tak má každý.
