Článek
Kapr ležel na talíři a díval se na nás. Tedy – dívat se nemohl, protože byl obalený v trojobalu a přikrytý plátkem citronu, ale všichni jsme cítili, že ví. Věděl, že ho nikdo z pozvaných nebude jíst. „Tak… dobrou chuť,“ pronesla paní domu slavnostně a rozhlédla se po stole s výrazem generála, který právě odstartoval ofenzivu. Vidličky se poslušně zvedly. Kapr zůstal. Byli jsme čtyři hosté, každý pozvaný z jiného důvodu. Někdo proto, že neměl kam jít. Někdo proto, že hostitelé měli pocit, že „by bylo hezké se zase vidět“. A někdo – tedy já – proto, že jsem jednou v srpnu neprozřetelně řekl, že „kapr mi vlastně nevadí“.
První pokus o likvidaci porce přišel nenápadně. Petr, sedící naproti mně, začal kapra systematicky rozebírat na menší kusy. Vypadalo to, jako by plánoval rekonstrukci bytu. Trochu kapra přesunul k bramborovému salátu, trochu pod citron, něco schoval pod strouhanku. Výsledek: porce byla pořád stejně velká, jen více chaotická. „Ty nejíš?“ zeptala se hostitelka s úsměvem, který říkal: všechno vidím. „Jím, jím,“ odpověděl Petr rychle. „Jen… tak nějak pomalu.“ Já jsem zvolil strategii „rozptýlení“. Nadšeně jsem chválil salát. Pak svíčky. Pak ubrus. Pak tradici pouštění lodiček. Mezitím jsem nenápadně přesouval kapra směrem k okraji talíře, jako by tam byl omylem. Kapr se však nehnul. Byl pevně zakotven ve své existenci. Lenka, sedící vedle mě, zvolila ekologickou cestu. „Já kapra moc nejím,“ přiznala se. „Ale jen proto, že… ryby cítí stres.“ V místnosti zavládlo ticho, během něhož kapr pocítil ještě větší stres.
„Ale tenhle byl hned zabitý,“ uklidnila ji hostitelka. „Ani nevěděl.“ Lenka přikývla a vzala si další sousto salátu. Kapr zůstal. Čtvrtý host, Milan, se pokusil o odvážný manévr: požádal o přidání salátu. Když ho dostal, vytvořil na talíři salátovou horu, za kterou kapra zcela schoval. Vypadalo to slibně, dokud hostitel neřekl: „Vidím, že ti chutná salát. Ale kapr je nejlepší, když je ještě teplý.“ A tak jsme seděli, povídali si o roce, o počasí, o tom, jak rychle letí čas, a před námi ležely čtyři nedotčené porce kapra, které pomalu chladly a stávaly se součástí inventáře.
Nakonec přišla spása v podobě věty: „Necháte to, já to pak uklidím.“ Všichni jsme se zatvářili provinile. „Bylo to výborné,“ zaznělo sborově. Kapr byl odnesen do kuchyně. Nikdo z nás nevěděl, co se s ním stalo dál. Možná skončil v krabičkách. Možná v mrazáku. Možná se v noci tiše vrátil do vany. Jedno bylo jisté: „přežil Vánoce.“
A my taky. Bez újmy. Jen s lehkým pocitem, že jsme se právě zúčastnili jednoho z nejtradičnějších českých vánočních rituálů — kolektivního předstírání, že kapr je to hlavní, kvůli čemu jsme se sešli.
