Článek
Spor o to, zda by měly být srpy, kladiva nebo hákové kříže pod hrozbou vězení úplně zakázány, je v Česku věčné téma. Každý má na to jiný názor a oba tábory mají v rukávu silné karty. Jde tu totiž o střet mezi snahou vymazat zlo z veřejného prostoru a strachem, že si tím podřežeme větev svobody.
Anketa
Lidé, kteří volají po tvrdých trestech a totálním zákazu, věří, že zákaz vyřeší všechno. Jejich logika je prostá: symbol je jako reklama. Když zakážete reklamu na cigarety, klesne počet kuřáků. Když zmizí z ulic hákové kříže a srpy s kladivy, přestanou tyto ideologie otravovat mladé lidi, kteří o nich nic neví. Zákaz podle nich vyčistí vzduch a nastaví jasná pravidla hry – společnost tím dává najevo, že vraždění ve jménu rasy nebo třídy je prostě nepřípustné. Argumentují tím, že není možné se na jednu stranu klanět obětem u památníků a na druhou stranu nechat skalní stalinisty, aby si vesele mávali svými vlajkami pod okny pozůstalých. Pro tuhle skupinu je symbol zbraň a tu je potřeba lidem sebrat.
Na druhé straně stojí tábor, který tvrdí přesný opak: když bude všechno povolené, přestane to přitahovat pozornost. Podle nich je zákaz zákonem nejvstřícnější cestou k radikalizaci. Když mladému klukovi zakážete tričko s kontroverzním symbolem, uděláte z něj v jeho očích hrdinu a rebela proti systému. Pokud by ale tyto symboly byly legální a běžně dostupné, staly by se jen další nudnou cetkou, která nikoho nezajímá a nikoho nepobuřuje. Tato strana věří, že nejlepší zbraní proti extremismu není policajt, ale ignorace a výsměch. Když se nacistické nebo komunistické symboly stanou jen trapným kýčem, který si může koupit každý v kdejakém zaplivaném suvenýr-shopu, ztratí svou moc lidi spojovat a vést do boje.
K tomu se přidávají další důležité pohledy. Odpůrci zákazů varují před takzvaným „gumovým zákonem“. Kdo určí, co už je trestné? Je to srp a kladivo na historické vojenské technice? Je to tričko s Che Guevarou, které nosí polovina studentů? Pokud začneme zakazovat, můžeme skončit u toho, že se budeme bát nosit i červenou barvu, aby si to někdo špatně nevyložil. Navíc se říká, že je lepší mít extremisty pěkně na očích v jejich uniformách, než aby se schovali do obleků, mluvili slušně a šířili své jedy nenápadně pod povrchem.
Zastánci přísnosti ale kontrují tím, že svoboda slova má své hranice tam, kde začíná ohrožení druhých. Podle nich není symbol komunismu nebo nacismu jen „názor“, ale přímá výhrůžka likvidací. Přirovnávají to k šíření poplašné zprávy nebo navádění k vraždě. Pokud stát dovolí lidem volně propagovat systémy, které vyvražďovaly celé národy, pak podle nich selhává ve své základní funkci – chránit své občany. Celý spor tak zůstává na mrtvém bodě: jedna strana chce klid díky síle zákona, druhá chce svobodu s vírou, že lidé jsou dost rozumní na to, aby sami poznali, co je zlo.
Spor o to, jestli by měly být srpy, kladiva nebo hákové kříže trestné, rozděluje Čechy na dva nesmiřitelné tábory. Na jedné straně stojí lidé, kteří chtějí spravedlnost a klid, na druhé ti, kteří se bojí o svobodu slova.
Ti, co chtějí tyto symboly zakázat, mají jasný argument: nacismus i komunismus jsou dvě strany stejné mince. Oba režimy zabíjely lidi, kradly majetky a ničily osudy. Podle nich je výsměch všem obětem, když se dnes někdo promenáduje v tričku se srpem a kladivem, zatímco za hákový kříž by šel hned k výslechu. Stát by měl podle nich jasně říct, že tyhle vrahounské ideologie k nám už nepatří a trestat je úplně stejně, bez výjimek.
Na druhé straně jsou lidé, kteří sice tyhle režimy taky nemusí, ale ze zákonů a zákazů mají strach. Říkají, že když začneme zakazovat obrázky, myšlenky tím nevymažeme. Spíš naopak – z extremistů uděláme mučedníky a všechno se to přesune do ilegality, kde na ně neuvidíme. Navíc se ptají, kde se zastavíme. Dneska zakážeme hvězdu, zítra nám zakážou kritizovat vládu? Svoboda slova by podle nich měla být buď pro všechny, nebo pro nikoho, a hloupost se má léčit vzděláním, ne vězením.
Pak je tu ještě jeden problém, a to je naše česká nostalgie. Spousta lidí sice komunismus nezažila nebo na něj zapomněla, a tak srp a kladivo berou jen jako „retro“ vtip. To sice štve pamětníky, ale pro soudy je pak těžké dokázat, jestli ten člověk opravdu propaguje násilí, nebo je jenom nevzdělaný laik. Celý spor tak nejspíš nikdy neskončí, protože se v něm pere naše touha po spravedlnosti s obavou, aby nám stát nemluvil do toho, co smíme mít na tričku, a to i přesto, že zákon teď bude mluvit jasně. Alespoň do té doby, než se na něj nepřilepí „milion přílepků“ a nestane se buď nepřehledným nebo obsahově prázdným.
