Článek
Ještě před pár lety bylo úplně normální, že spoustu věcí jsme si nechávali pro sebe. Ne proto, že bychom neměli co říct, ale proto, že nebyl důvod to říkat. Dnes má každé téma svou kolonku, každá událost svou diskuzi a každý člověk potenciální publikum.
Výsledek? Ticho se stalo podezřelým.
Když se nevyjádříte k aktuální kauze, někdo se vás zeptá proč. Když nenapíšete názor, někdo ho za vás domyslí. A když se rozhodnete nereagovat, jste buď lhostejní, nebo zbabělí. Přitom často jde jen o obyčejnou věc: nemáte k tomu co dodat, nebo si prostě nejste jistí. A to by mělo být v pořádku.
Jenže společenský tlak funguje jinak. Neustále jsme pobízeni k reakci. Lajkni, sdílej, komentuj. Buď slyšet. Buď vidět. Jako by hodnota člověka rostla s počtem jeho veřejných postojů. Jenže čím víc mluvíme, tím méně si často nasloucháme. A čím rychleji reagujeme, tím méně přemýšlíme.
Názor se stal impulzem. Něco se stane – a my máme potřebu okamžitě zaujmout pozici. Ne proto, že bychom téma promysleli, ale proto, že mlčet je nepohodlné. Je to paradox: nikdy nebylo tolik názorů a zároveň tak málo prostoru pro pochybnost. Přitom pochybnost není slabost. Je to signál, že věci nejsou černobílé. Že svět je složitější než jeden status nebo tweet. A že někdy je férovější říct „nevím“ než napsat něco jen proto, aby bylo napsáno.
Možná bychom si měli znovu připomenout, že názor není povinnost. Že ticho nemusí znamenat souhlas. A že zdrženlivost může být známkou respektu – k tématu, k ostatním i k sobě samým.
Svět se nezboří, když se ke všemu nevyjádříme. Diskuze nezanikne, když si občas necháme myšlenku projít hlavou déle než pět minut. A společnost nebude slabší, když připustíme, že ne na všechno máme hotovou odpověď.
Možná právě naopak. Nemít názor je v pořádku!
