Článek
České války jsou zvláštní v tom, že se málokdy vedou přímo. Spíš se obcházejí, racionalizují a zametají pod koberec. Přesně tak vypadá i spor o placené společnice. Jedni tvrdí, že zachraňují manželství, druzí že legitimizují nevěru. A pak tu existuje třetí, méně slyšitelná strana: samotné ženy, které tuto práci dělají. Ne jako symbol, ale jako realitu.
Anketa
Ve funkčním vztahu má intimita váhu
Zastánci názoru, že placené společnice do manželství nepatří, se opírají o jednoduchou, ale nepohodlnou tezi: ve funkčním vztahu má intimita hluboký význam. Nejde jen o sex, ale o důvěru, blízkost a pocit výlučnosti. Nevěra — ať už emocionální, nebo „čistě technická“ — tento prostor narušuje.
Argument „je to bez citů“ tu nefunguje jako obhajoba, ale spíš jako varování. Pokud je možné intimitu zcela oddělit od vztahu, pak se neptáme, zda je to ještě manželství, ale proč v něm vlastně zůstáváme. Funkční vztah totiž nepotřebuje externí řešení. Potřebuje mluvit. A někdy i uznat, že něco skončilo.
Pragmatismus aneb hlavně nerozbourat rodinu
Druhá strana barikády mluví jazykem racionality. Touha vyprchá, únava narůstá, komunikace drhne. Placená společnice je v tomto pojetí kontrolovaný ventil: žádné city, žádné drama, žádné rozvody. Rodina zůstává pohromadě, děti mají oba rodiče a domácnost funguje.
Jenže právě tady se objevuje klíčová otázka: zachraňuje se tím vztah, nebo jen jeho fasáda? Argument „dělám to kvůli rodině“ zní obětavě, ale často skrývá strach. Strach odejít, přiznat selhání, narušit obraz normálního života. A placená společnice se pak nestává řešením problému, ale jeho tichým spolupracovníkem.
Co na to samotné společnice?
A teď k perspektivě, která v debatě chybí nejčastěji. Zachraňují placené společnice manželství? Podle jejich vlastních výpovědí většinou ne. Jejich motivací nebývá altruismus ani víra v rodinný klid klientů. Je to práce. Zdroj příjmu. Někdy flexibilní, někdy lépe placený než jiné alternativy. Nic víc, nic míň.
Mnohé společnice naopak popisují, že jsou spíš svědkyněmi rozpadu než jeho řešením. Naslouchají mužům, kteří mluví o prázdném manželství, o komunikaci, která skončila, o intimitě, jež se vytratila dávno před první návštěvou. Nevidí se jako záchranářky, ale jako dočasná náplast. A dobře vědí, že náplast zlomeninu nespraví.
Ironií je, že společnice často chápou realitu vztahů střízlivěji než jejich klienti. Vědí, že se většina mužů vrátí domů beze změny. Že se nic neotevře, nic nevyřeší. Jen se oddálí nevyhnutelné.
Možná by bylo poctivější odejít
Stále častěji se proto objevuje názor, že muži by z dlouhodobě nefunkčních vztahů měli spíše odejít, než v nich setrvávat „kvůli rodině“ a zároveň si hledat úlevu jinde. Odchod není selhání. Někdy je to naopak první poctivý krok po letech mlčení.
Děti totiž nevnímají jen to, že rodiče zůstali spolu, ale i to, jak spolu žijí. Napětí, chlad a absence blízkosti jsou v domácnosti slyšet hlasitěji než hádky. A vztah udržovaný díky tomu, že se o zásadních věcech nemluví, je spíš příměřím než partnerstvím.
Tak kdo má pravdu?
Placené společnice nejsou ani zachránkyně manželství, ani hlavní viníci. Jsou symptomem. Ukazují, kde se vytratila intimita, důvěra nebo odvaha něco změnit. A samy by pravděpodobně potvrdily, že manželství se u nich neopravují — jen se u nich na chvíli zapomíná.
A to je možná nejupřímnější odpověď v celé české válce.
Článek je z cyklu České války. V něm budeme řešit otázky, které nás rozdělují. Hlasujte v anketě a přidejte se ke svému táboru. Kde je pravda?
