Článek
Je to pár měsíců, co měla moje „malá“ promoce. Čas utíká neúprosně. Ještě nedávno jsem prosila, abychom zdravě překonaly pubertu a nepodlehla svodům svědivé dlaně. Dnes však obě děti vylétly z hnízda a jako kdysi my, mají plné ruce práce s objevováním světa a plněním svých snů. Občas si postesknu, jak ráda bych měla mládí a vědění, které mám dnes. Z druhé strany mám možnost díky prázdnému hnízdu ledacos dohnat a užít si cestování, a dá-li život ještě si splnit pár snů.
Proč píšu tyto řádky? Možná proto, že dnes všichni někam spěchají, nic nestíhají a léta ubíhají jako voda. Nedávno jsem potkala starého přítele, byl neustále v pohybu, neustále pracoval a měl pořád stejný pocit, že nestíhá. Několik posledních let jsme si jen občas napsali, život nás vedl po jiných cestách a když jsme se náhodou setkali v ruchu velkoměsta zašli jsem na rychlou kávu. On mluvil o svém úspěšném byznysu, o baráku, chalupách, autech, rodině, prostě jak by řekla babička „život jako ze žurnálu“ Byl to moment, kdy tiše závidíte a zároveň přemýšlíte, co jste mohli mít, kdybyste se rozhodli jinak než být matkou. Měl můj obdiv, jenže i za tu chvíli rychlé kávy nás několikrát vyrušil jeho vibrující telefon, s rozpačitým úsměvem se omlouval. Když jsem mluvila o cestování posmutněl a řekl, že on hezkou dovolenou už ani nepamatuje. Nadechl se a přebíjel to pozitivem. Najednou se mu rozzářily oči, a řekl: ‚Ještě pár let budu makat, a pak začnu cestovat, bavit se, trávit čas s dětmi, prostě budu žít naplno!‘ Hlavou mi proběhlo takové to „No skvělé, kde já teprve začínám, jiní už končí“. Trocha ironie, zároveň obdiv a zamyšlení, zda jsem si ve svém mládí vybrala správně. Rozloučili jsme se a pluli každý opět svou cestou. Ani ve vteřině mě nenapadlo, že to bylo naposledy.
Překvapení nastalo, když mi za pár měsíců dorazil email s jeho smutečním oznámením. Nejdřív jsem to měla za hloupý vtip, takový ten pocit, kdy se bráníte uvědomění. Vzala jsem mobil a vytočila společné známé. Byla to realita. Dostal infarkt v kanceláři, bohužel tam byl sám. Pocítila jsem tíseň někde hluboko uvnitř sebe, a nebudu lhát, byla tam i panika. Chvíli trvalo, než jsem to vstřebala. Uvědomění si té křehkosti života. Cítila jsem soucit a zároveň si uvědomovala tu hořkou pravdivost slov Quinta Horatia Flacca z roku 13 př. n. l.: „Carpe diem, quam minimum credula postero“ – Užij si dne a budoucnosti věř co nejméně.
Obdiv i pochyby o mých rozhodnutích, které jsem prožívala po setkání, se rázem proměnily v soucit i smutek. Nejde o jeho smrt, ta je přirozenou součástí života, to dobře vím. Šlo o ten moment a slavné „co když či jednou…“. Většina těch, kteří přežijí, se bohužel stávají závislými na péči, většinou už nic není jako dřív. Vím, že to není tak jednoduché a že někteří mohou mít námitky či nesouhlasit, to je v pořádku, protože víc s tím nikdo z nás stejně dělat nemůže. A tak zase znovu, skládám své modlitby. Tyto už nejsou za zdravé přežití náročné puberty mých dětí, nebo za příznivé počasí v sobotu či za výhru v loterii. Modlím se, abych jednoho dne mohla zemřít v poklidném spánku, nezávislá na cizí pomoci s pocitem, že jsem byla dobrý člověk.
