Článek
Ve stínu osamělé kavárny, kde vůně čerstvé kávy tancuje s ranním slunečním paprskem, jsem seděla, obklopená prázdnem. Pouze za pultem usilovně pracující slečna, která se věnovala úpravám lednice, a paní připravující sendviče občas prolétla mým polem zraku. Ranní klid byl však narušen příchodem muže, jehož energie rázné kroky jakoby nesly pach vetřelce do této idyly. Prohodil pár slov s dívkou jež obsluhovala a pak, jako hrom, rozrazil ticho svým rozhořčeným hlasem: „To snad není pravda, jak to, že tu dnes vůbec nikdo není?!“
Ačkoliv jeho slova nebyla určena mně a pravděpodobně ani nevnímal můj přítomný stín, na okamžik zasáhla do mé duše. Otázka ega, která se vkradla do mé ranní idylky, zněla: „Jsem nikdo?“ Usmála jsem se, znám ten pocit být osamělým cestujícím na zastávce v Nicotě, v té zemi Nikoho.
Vzpomněla jsem si na mého dávného přítele. Někde v jeho hlubokém jádru byl dobrý člověk, avšak jeho maska šovinisty byla natolik pevná, že jeho touhy po dokonalosti zůstávaly skryty před světem. Bez soucitu, bez laskavosti, jeho sebevědomí končilo za hranicí vesmíru, a osobní život byl jeho vlastním komplikovaným labyrintem. Přesto jsem ho měla ráda, cítila jsem soucit a laskavost. Každý tvor si zaslouží soucit, stejně jako trpělivost a víru, že někdy musíme vykopávat poklad z hlubin, a jindy stačí podat ruku a věřit. Moje důvěra spočívala v rozhodnutí věřit člověku, který není dokonalý. Ano, mohla jsem se mýlit, ale nezkusit to by znamenalo tápat ve tmě otázek bez odpovědí.
Bylo to náročné stát při někom takovém, krůček po krůčku otevírat jeho duši a uvědomovat si, že není nutné útočit jako první, když nevíme, kdo stojí na druhé straně. Byl zvláštní a velmi osamělý. Stála jsem u něj, když se mu ostatní vyhýbali, protože s nimi neuměl komunikovat, a jeho schopnost chovat se jako nadřazený ignorant byla naprosto brilantní. V momentech, kdy se cítil sám, i když to bylo někdy opravdu těžké, byla jsem jediným průvodcem jeho osamělým putováním, ať už v oslavách nebo v chvílích pochyb, v pracovním úspěchu či v jeho touze po lásce. Krůček po krůčku jsme se s ním a jeho vlastními přáteli dostávali přes všechny překážky, abychom nakonec našli svoji cestu. Stala jsem se dočasným svědkem jeho života.
Po několika letech přátelství přišlo pro mne složitější období. Byl to okamžik, člověk potřebuje obejmout a takové to ujištění , že není sám. Cítila jsem, se vyčerpaná, mé síly narazily na dno. Poslední kapka spadla právě v okamžiku, kdy jsem naslouchala jeho nářkům a sebelítosti při tom, jak si stěžoval, že nikdo nebyl, když ho potřeboval. Dlouze jsem se na něj dívala a smutně jsem pronesla: „To není pravda, vždyť já tam byla pokaždé, pamatuješ?!“ Souhlasně kývl hlavou a řekl: „Ano, ale ty se nepočítáš!“ Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, došlo mi to - byla jsem pro něj nikdo, který se nepočítá. Život mě naučil nic neočekávat, mít rád bez podmínek a výčitek, raději odejít, než se nechat pohltit a vyslovit slova, která ani nechci mít na srdci.
V tom okamžiku, kdy člověk pochopí, že se stal neviditelnou samozřejmostí, otevřou se mu oči a svět se mu zjeví v novém světle. Uvědomila jsem si, že stojím na zastávce v Nicotě všedních dnů někoho, kdo si mne nezaslouží. Tehdy jsem vstala naposledy, poděkovala mu za vše a odešla, s úsměvem a sebevědomím. „Nikdo“ se rozplynul v nejistotě všedních dnů, a já se vydala hledat ty, pro které budu zářit jako slunce. Naše životy se rozešly, a pokud se ptáte, zda to byla zbytečná ztráta času, pak bez zaváhání odpovím, že nebyla. Vím, že v něm zanechalo něco dobrého, a dnes je o něco šťastnější člověk, který našel lásku. Byla jsem stopou v jeho životě, stejně jako byl on ve mém. Byli jsme si vzájemně učiteli i žáky, a jsem opravdu ráda, že je dnes zdravý a spokojený.
