Článek
Bylo to jedno z těch zimních odpolední, kdy slunce nesvítí proto, aby hřálo, ale jen proto, aby připomnělo, že ještě existuje. Šla jsem kolem hřiště, které touhle dobou bývá prázdné, ale dnes bylo plné dětí. Pobíhaly, smály se, jejich hlasy zněly jako malé zvonečky, a já si na chvíli připadala, jako bych se ocitla v jiném světě. Vzduch byl chladný, ale naplněný radostí, která měla sílu zahřát i nejmrazivější den.
Posadila jsem se na lavičku a pozorovala je. Byly tak plné života, tak bezstarostné. Vzpomínala jsem na své děti, které kdysi taky běhali po takových hřištích. Teď jsou z nich puberťáci, co sotva odtrhnou oči od obrazovky, a když je pozvu na procházku, odpovědí jen: „Mami, to je nuda.“
Ztratila jsem se v těch myšlenkách, když mě náhle někdo zatahal za rukáv. Otočila jsem se a uviděla malou holčičku. Měla růžovou pletenou čepici s obrovskou bambulí a tváře zčervenalé zimou. Ale co mě okamžitě upoutalo, byly její oči. Velké, modré a zvídavé, jako by v nich byla ukryta všechna tajemství světa.
„Věžíš na Ježíška?“ zeptala se mě vážně.
Trochu mě zaskočila, ale její pohled byl tak upřímný, že jsem odpověděla bez zaváhání. „Ano“
Nevěřícně si mě prohlédla, naklonila hlavu na stranu a pak se zamyslela. „Máš lodiče?“ zeptala se a já si uvědomila, že neumí vyslovit „r“.
„Nemám“ odpověděla jsem.
Její oči se na mě ještě jednou podívaly, tentokrát trochu vážněji, jako by se snažila pochopit, co to znamená. „A máš mužucha?“ zeptala se a já se neudržela. Ten její nevinný, vážný výraz mě úplně rozesmál.
„Ne, ani toho mužucha nemám,“ odpověděla jsem.
Chvíli stála, jako by o něčem přemýšlela. Pak se jí tvář rozzářila a přistoupila blíž. Natáhla ke mně drobnou ruku a šeptla: „Zavži oči a dej mi luku. Nekoukat!“
Poslechla jsem. Cítila jsem, jak mi vtiskla něco malého a chladivého do dlaně, a pak mi pevně sevřela prsty. „Můžeš!“ zvolala radostně.
Otevřela jsem oči a viděla, jak se její modré oči rozzářily radostí. „Máš dálek, plotože Ježíšek není!“ vykřikla a rozesmála se tím nejčistším smíchem, jaký jsem kdy slyšela. Pak se otočila a zmizela zpátky mezi ostatní děti.
Seděla jsem na lavičce, dlaní stále pevně sevřenou, jako bych držela něco křehkého, co nechci pustit. Když jsem ji pomalu otevřela, ležel v ní malý kamínek. Hladký a na první pohled docela obyčejný. Ale nebyl obyčejný. V jeho chladivém doteku se skrývalo něco nevyřčeného, něco výjimečného. Byl to okamžik něčí radosti, proměněný v maličkost, která ke mně přišla bez důvodu a bez očekávání. Jen tak. A právě tím byl tak vzácný.
Dívala jsem se na něj a pak zpátky na děti, které dál běhaly, smály se a byly šťastné bez důvodu. V tom maličkém, hladkém kameni byla pro mě víc než jen dětská hra. Bylo to připomenutí – něco, co jsem dávno ztratila mezi honbou za povinnostmi, splněnými očekáváními a snahou být dostatečná. Ten kamínek byl dar bez otázek, bez podmínek. Jen tak. A přesto ve mně zanechal něco obrovského: čistou radost, kterou jsme my dospělí zapomněli, protože se vždy ptáme: „Proč?“
Najednou mi hlavou prolétla myšlenka, jak jsme si Vánoce zredukovali. Zázrak jsme zaměnili za pohodlnost, radost za seznamy, a místo, abychom zdobili stromeček s nadšením, hledáme záminku, proč to letos vynechat. Děti píšou své dlouhé dopisy Ježíškovi, ale ne přání, spíš objednávky. A když něco není přesně podle plánu, zmizí z tváří jejich úsměvy rychleji, než se stihne rozbalit další dárek. Vánoce se mění v povinnost – jednou za rok se zastavit, připomenout si lásku a být šťastní. Ale co když zapomeneme i na to?
Schovala jsem kamínek do kapsy a přísahala si, že na tu holčičku s růžovou čepicí a obrovskýma modrýma očima nezapomenu. Na ten její smích, na její nevinnou drzost a na ten okamžik, kdy mi vtiskla do ruky něco, co mělo být jen obyčejným kamenem, a přesto to bylo víc, než bych kdy dokázala koupit. Možná v nás všech pořád žije kousek dítěte, které věří na Ježíška, i když už dávno ví, jak to doopravdy je. A možná právě to malé dítě v nás ví, že zázraky nečekáme – my je vytváříme.
