Hra se jmény - případ pohádkáře Otfrieda Preußlera

Spisovatele Otfrieda Preußlera (1923 - 2013) zná mnoho generací dětí. Těch německých (protože prostě Němec byl), ale i těch českých, jelikož jeho knihy byly také přeloženy do naší rodné řeči (kromě dalších dvaapadesáti jazyků). A ještě jedna věc tu je, která by mohla i Čechy opravňovat k tomu si slavného spisovatele tak trochu přivlastňovat: jsa narozen v Reichenbergu, je přece také náš!?

Ano, teď tu neštymuje hned několik věcí. Tak za prvé: Ŕeichenberg je Liberec. A ten leží jak známo v severních Čechách. Ovšem Preußler Čech není; narodil se do německé rodiny a od narození mluvil německy. Ačkoliv, s tím německým původem je to také malinko zamotané a určitě česky frštanden. Spisovatelova babička z otcovy strany se totiž jmenovala Syrovátková a pocházela od Mnichova Hradiště. Německy moc neuměla, ale zato malému Otfrídečkovi vyprávěla pohádky. Hezky česky.

Aby toho nebylo málo, maminka se za svobodna jmenovala Tscherwenka (čili Červenková) a celá rodina až do roku 1941 byla Syrowatek (tedy Syrovátkovi). Poněmčená jména byla v tomto kraji normální. Jeho nositelé tím dávali najevo svou příslušnost k němectví (nebylo divu, v tomto „českém“ hájemství na severu Čech měli Němci, jakožto národnostní menšina, národnostní většinu). A punkt. O složitějších cestách původu rodiny Preußlerovi (jasně, Syrovátkovy-Syrowatek. Od roku 1941 však přejmenované na Preußler) si můžete přečíst třeba zde.

Tvorba Oftrieda Preußlera byla tedy určena především pro děti. A jak bylo výše uvedeno, i pro ty české. Kdo by neznal třeba „Malou čarodějnici“, „Loupežníka Hocenploce“ či strašidýlko Bubu ("Bubu a generál"). A kdo by byl čistě náhodou těmito pohádkovými hrdiny „nepolíben“, pak tu zmiňuji zřejmě nejslavnější spisovatelovo dílo, „horor“ pro děti „Čarodějův učeň“. Pokud ještě někomu nesvítá, pak odkazuji na neméně zdařilou, stejnojmennou filmovou adaptaci knihy od režiséra Karla Zemana.

Díky svému dílu se Otfried Preußler stal skoro nesmrtelným. A nesmrtelným se stavějí pomníky, pojmenovávají se po nich ulice nebo dokonce letiště. Jejich jméno nesou také různé instuce, budovy a zařízení. Nevím (přiznám se bez mučení), zda Preußlerovi postavili někde pomník (třeba pamětní desku na domě, ve kterém v Liberci žil, odmítl), ale jeho jméno nese třeba škola v bavorském Stephanskirchenu, ve které v poválečných časech učil (učitel to byl, po tatínkovi). A donedávna neslo jeho jméno i gymnázium v jiném bavorském městečku Pullachu.

Tam se však rozhodli, že už se více nechtějí po slavném spisovateli jmenovat a zažádali příslušné zemské ministerstvo od „odjménění“ gymnázia. Ministerstva, obzvláště v rodné zemi byrokracie Německu, mají na zásadní rozhodnutí fůru času, takže se celá věc táhla. A táhla by se dodnes, kdyby se to tak nějak nevyřešilo „samo“ (lépe řečeno jinak).

Protože většina věcí se neděje bez příčiny, musím tu také zmínit důvody, které vedly gymnázium v Pullachu k činu. Otfried Preußler psal dobře a psal rád. Už od útlé puberty psal o lecčems. Třeba o tom, jak pomáhal se žňovými pracemi ("Erntelager Geyer"). Což by možná až takový problém nebyl, ba naopak, žňová aktivita mládeže byla vítána v každém režimu. Ovšem u Otfrieda Preußlera to mělo později právě onen neblahý dopad na jeho „kádrový posudek“.

Jádrem pudla, nebo spíše kamenem úrazu, proč se gymnázium v Pullachu rozhodlo nikdy více se nejmenovat po vypravěči pohádek (jak sám sebe Preußler rád tituloval), byl právě rukopis „Erntelager Geyer“. Zcela záměrně píši rukopis, protože autor sám jej nikdy nevydal (to za něj údajně učinili jiní). Ten pojednává o nadšených dětech, které pomáhají se žňovými pracemi a zažívají přitom spoustu legrace. Problém je však v tom, že děti jsou nadšené z práce pro nacistické Německo (psal se rok 1940 a Preußlerovi bylo sedmnáct) a jsou přitom organizovány v Hitlerjugend. Organizovat se a pomáhat při sklizni sice není nic trestného, ale to by Evropa nesměla „zažít“, co pod pojmem „nadšení“ představovalo nacistické Německo. A v Hitlerjugend se organizoval potěr pro budoucí dospělé nadšence režimu.

„Nadšení“ je třeba podchytit, aby z toho režim měl užitek. Milý Preußler musel narukovat a jako voják wehrmachtu se zúčastnil bojů na východní frontě. Což mu zřejmě profil moc nevylepšilo a je asi putna, že dlouho nebojoval. Brzy po svém nasazení padl do zajetí. A z něj už se nevrátil do rodného Československa, ale se svými saky paky si to namířil rovnou do Bavorska, do onoho Stephanskirchenu, kde se setkal se svou, nyní už vysídlenou rodinou.

Tam se později začal věnovat poslání učitele a dál psal a psal. Už ne oslavující pamflety na režim, ale cokoliv: od novinových článků až po dramata. V jednom oceněném dílku „Mensch 2301“ ("Člověk 2301") se zamýšlí nad osudem člověka semletého soukolím nesvobody a diktatury. Shrnuto: i Preußler „prozřel“ a pochopil, čemu se v době mladosti zaprodal. Tečka a vyřešeno? Asi ne tak docela.

V poválečném Německu to nebylo tak žhavé téma. Tedy tepat do malinkatého, skoro nepatrného mini kolečka v soukolí nacistického režimu. Němci měli v té době jiné starosti, doslova existenční. A Otfried Preußler také určitě nebyl výjimkou. Snad každá rodina v Německu měla nějakého předka, který byl nějakým tím kolečkem.

Na jednu stranu, bez koleček by nebylo soukolí. Na stranu druhou, kdo jsi nebyl kolečkem, hoď první kamenem. A z gymnázia v Pullachu přišla první „salva“. Ačkoliv až po dlouhé době a spisovatelově smrti.

Gymnázium nese (vlastně neslo) jméno Otfrieda Preußlera od roku 2013. Takříkajíc bez „důvodu“, protože s místem neměl Preußler nikdy nic společného (narozdíl od Stephanskirchenu.) Možná tam chtěli vypadat kulturně, nebo byli z pohádkových příběhů libereckého rodáka tak nadšeni, že se mu mermomocí chtěli nějak zavděčit. Případně to prostě vypadalo dobře a trendy. Každopádně už tehdy se proti tomu zvedla nevole části pullašské veřejnosti. Ale spíše se poukazovalo na onu „bezdůvodnost“ než na Preußlerovo „angažmá“ u nacistů. I přesto, že se o něm už dlouho vědělo a spisovatel sám své „pomýlení“ nikdy nepopíral. Svou tvorbou i postoji v poválečné době jasně ukázal, že „hovadiny mládí“ ho dávno přešly.

To však nebylo dost dvěma učitelům z pullašského gymnázia, kteří, zaštítěni obavami o správný vývoj jim svěřené mládeže, dali věci do pohybu ve směru přejmenování gymnázia. A „Zweckverband“ (něco jako naše tehdejší SRPŠ - mileniálové, zeptejte se rodičů), plus městská rada se s jejich návrhem ztotožnila. No a teď se čeká, až se vyjádří „německá byrokracie“ (tedy příslušné ministerstvo) a bude hotovo. Ovšem důvody, které gymnázium k žádosti o přejmenování vedly, jsou natolik společensky „relevantní“, že o kladném rozhodnutí nemůže být pochyb. Přesně v duchu nálad současné německé společnosti, to ne muzikant, za všechno můžeme my!

Ovšem zatímco se žádost na bavorském ministerstvu „zevrubně“ posuzovala (a možná ještě posuzuje - viz lhůty státních institucí), došla trpělivost dceři slavného spisovatele. Stejně asi jako nikomu z nás, ani jí se „okopávání kotníků“ rodiče in memoriam nezdálo vůbec důstojné a situaci kolem přejmenování rázně utla (asi se dalo napsat krátce: došla jí trpělivost). Odebrala gymnáziu povolení používat jméno jejího otce. Tím se tedy záležitost vyřešila takříkajíc sama a na ministerstvu se už dál nemusejí „v rámci lhůty“ namáhat.

Tím se tedy celá věc vyřešila a howg, dohovořeno. Mrtvého spisovatele to mrzet nemusí (ani nemůže, logicky), protože jeho jméno nese v Německu dalších 22 školských zařízení. To je úctyhodný počet a dokazuje to Preußlerovu oblibu. A kde jinde než ve školských zařízeních plných dětí by neměli mít rádi pohádky a jejich autory? Ačkoliv doba trhla oponou a spoustě dnešních školáků pohádky (a knihy) mnoho neříkají, a raději hledí do mobilu, buďme optimisty a nepodceňume je.

V případě Otfrieda Preußlera, jakožto „nežádoucího“ autora však nejde o věc ojedinělou. Vyřizování si účtů se spisovateli a jejich dílem se, zejména na Západě (a nebo jenom na Západě?), roztrhl pověstný pytel. Viz anglické pozdvižení na tamních univerzitách a nasazování psí hlavy autorům, kteří se podle dnešních společenských měřítek nějak smočili v kolonialismu či dokonce rasismu. Případně „hony“ na autory, kteří nesdílejí nekritické nadšení pro jakoukoli současnou myšlenku, jež má v očích těch, kteří ji vymysleli, sílu udělat svět lepším. Tady mě napadá autorka „Harryho Pottera“ Joanna K. Rowlingová, která se kriticky staví k tzv. „transgenderismu“ (třeba zde). Do tohoto ranku spadají i snahy o revize pohádek, jež jsou v  očích bojovníků za lepší svět mnohdy příliš krvelačné a nesou v sobě spoustu klišé, která by mohla ohrožovat mravní vývoj jejich dětských konzumentů (například zde).

Inu dobrá, může být. Všechny výše uvedené příklady jsou součástí „kulturního boje“ mezi dvěmi viděními světa. A jedno z nich má momentálně navrch (případně je hlasitější). Otfried Preußler se však podle současných měřítek provinil něčím jiným: nebyl v sedmnácti letech dostatečně mentálně a intelektuálně vyspělý na to, aby rozpoznal zlo, kterému se zaprodal. Nebo snad nechtěl rozpoznat? Stejně jako mnozí jiní němečtí spisovatelé, jimž je dnes vyčítáno „krvesmilství“ s národním socialismem. Jako je například autor slavného románu „Plechová bubínek“ Günter Grass (viz zde).

Zaprodání se špatnosti je oba „dostihlo“ mnohem později. V době, kdy už věděli i tušili jak se zachovat, pokud by něco takového na ně přišlo znovu. Tehdy však byli ještě mladí a plní ideálů (ideálů?). Tehdy byla holt jiná doba? Vážně to je tak jednoduché?

A ve vyjádření „jiná doba“ je zřejmě zakopaný pes. Můžeme dnes jen tušit okolnosti těch časů, kdy byl Otfried Preußler ještě nevycválaným puberťákem? Byla válka, tyranie diktatury, smrt za cokoli číhala na své oběti za každým slovem. Můžeme my sami říci: já bych se určitě zachoval jako hrdina, já bych se nezaprodal? Můžeme soudit „jalové tele“ za jeho „pionýrské“ nadšení? Vždyť dnes máme pro dětské vrahy daleko mírnější tresty než pro dospělé. A jsme zpět u Ježíšova (mnou poupraveného) špruchu: kdo jsi nebyl kolečkem, hoď první kamenem.

Nejde tu o to relativizovat zločiny nacismu. Ani selhání jednotlivce či národa. Přes to vlak nejede. Co však zůstane, je věčná otázka viny a trestu, otázka morálky a postojů. Gymnázium v Pullachu má rozhodně právo se jmenovat, po kom chce a nejmenovat se, po kom nechce. Ale soudit Otfrieda Preußlera (a jemu osudem podobné) podle našich měřítek současnosti nelze úplně beze zbytku.

Tak víte co? Raději si přečtěte nějakou z jeho knih. Určitě přijdete na jiné myšlenky.

Více o Otfriedu Preußlerovi, literatuře a knihách na www.knihanavrcholu.cz