Článek
Nedávno jsem byl účasten rozhovoru, při kterém byla pronesena věta: pro pravou italskou zmrzlinu bych vraždila. Pochopitelně, v rámci všeobecného plácání bylo všem zúčastněným jasné, že se jedná o expresívní a značně přehnané vyjádření, jenž mělo dokreslit vášeň oné dotyčné dámy (ok, když už je to venku - byla to dáma) pro pravou italskou zmrzlinu.
Nikdo u stolu se nad vyjádřením nepozastavil a rozhovor běžel dál. Když se k tomu nikdo neměl, zeptal jsem se tedy já (trochu jsem se nad tématy rozhovoru nudil a náhle jsem viděl příležitost, jak se vrátit k aktivní účasti v něm): „Vážně? Opravdu bys vraždila pro zmrzlinu?“
Zpočátku nikdo ze společnosti u stolu, tím méně dotyčná, nijak nereagoval. Zopakoval jsem tedy otázku: „Opravdu, vraždila bys pro zmrzlinu, byť italskou?“
Konečně jsem byl vzat na vědomí. Dotyčná i někteří z dalších se na mě obrátili. Doufal jsem, že bude následovat diskuze. Mýlil jsem se.
„Jsi normální? To se přece tak říká.“ A rozhovor, při kterém jsem se nudil (témata byla na hony vzdálena mým zájmům), pokračoval dál beze mne.
Ok, za pokus to stálo, byť nevyšel. Trpělivě jsem tedy dál snášel proudy slov účastníků naší stolní společnosti, popíjel pivo a nechal mé myšlenky volně plynout hlavou. Tohle přežiji, ve svém životě jsem zažil už daleko horší věci.
Náhle jsem si sám v duchu položil otázku: A co ty? Vraždil bys pro dobrou knihu? Čteš přece rád. Velmi rád.
Absurdní, pro knihy se nevraždí. Ty se čtou! A mají přinášet radost, ne bolest či utrpení. Jak mě něco takového mohlo napadnout? V tu chvíli jsem byl rád, že jsem k danému tématu nerozpoutal všeobecnou diskuzi u stolu a nechal jsem si myšlenku jen pro sebe.
Každá vášeň je tak trochu slepá a v některých důsledcích i nebezpečná. A obrátím-li tezi „vraždit pro knihu“ v „být zabit kvůli knize (vášni)“, pak musím konstatovat (jistě že pro sebe, nechtěl jsem ostatní obtěžovat svou amatérskou literární filozofií), že mě napadnou minimálně dva případy, kdy se pro vášeň (tu knižní) vraždilo.
Nechci tady úplně rozbírat tyranské choutky diktátorských režimů, které knihy, jenž neodpovídaly jejich vidění světa, bez milosti sprovázely ze světa (nejčastěji v plamenech) a jejím autorům minimálně radikálně změnily život. Už to nebyli autoři a povětšinou poté žili daleko od místa vydání své první knihy. A už vůbec tady nechci vzpomínat na knihy, jejichž obsah, i autoři sami, byli tak vražední, že se jen s jednou obětí nespokojili. Ačkoli sama o sobě písmenka nezabíjela, myšlenky skrze ně zveřejněné byly totální zbraní masového zabíjení. Jistě vám něco říká Mein Kampf (a to by mělo stačit).
Tyto myšlenky jsou už jen rozvinutou stafáží těch původních, jenž se mi hlavou honily, když se mi nedařilo zapojit se do rozhovoru u stolu. Tedy: vražda pro čtenářskou vášeň.
Výše jsem na sebe prozradil, že minimálně dva případy spojení kniha a vražda mě napadly. Nepochybuji, že byste sami přišli na další knihy, ale tohle není soutěž. Nezapomeňte, sedím v hospodě a rozhovor u stolu mě vůbec nebaví. Takže jsem na řadě já.
Umberto Eco. No jasně, už větříte. Jeho román „Jméno růže“ znají mnozí, ačkoliv někteří spíše jeho zfilmovanou verzi s Seanem Connerym. Ať tak nebo tak, obojí je dobré, přímo skvělé. A postihuje mou myšlenku spojení smrtící vášně.
Pokud jste četli (viděli) pak máte v paměti, že za záhadnými úmrtími v jednom klášteře stojí touha po vědění. A zlo v podobě černočerné cenzury (jak jinak nazvat snahu někoho zabránit, aby se jiný dozvěděl pravdu či nové skutečnosti) se tomu brání zuby nehty. I jedem pomazanými (napuštěnými) stránkami knih. Kruh se tedy uzavírá, padají první mrtví a vyšetřuje se.
Německé vydání románu „Jméno růže“ od Umberta Eca ©autor článku
Ecovi se povedla napínavá středověká detektivka, tajemná a díky kulisám kamenných klášterních zdí, mihotavého světla ze zapálených svící a molových chorálů mnišského sboru, snad i lehce hororová (záleží na čtenářově fantazii).
Vsadím se však (a vzdělaní literární vykladači to potvrdí), že Umbertovi vlastně vůbec nešlo o detektivku, thriller či horor (ačkoli se román tak tváří), ale o myšlenky daleko vznešenější, které můžeme shrnout do jednoho hesla: svoboda vědění. A klášter se všemi svými středověkými kulisami posloužil jen jako „balení“.
To byl tedy můj první příklad o spojení knihy (knih) se smrtí. Ten druhý na sebe nenechá dlouho čekat.
„Dumasův klub“ od španělského spisovatele Artura Péreze-Reverteho je napínavý thriller, který se točí kolem knih a literatury. Pro správný požitek z jeho přečetení je potřeba znát pár literárních fakt, alespoň ten ten základní (od kterého se román odvíjí), tedy že román „Tři mušketýři“ napsal Alexander Dumas. A pak už se můžete ponořit do vskutku napínavého čtení, kde hlavní roli hraje literatura a kniha (a pochopitelně vášeň).
Tentokrát se vraždí kvůli jejímu vlastnictví. Ve zkratce (a pro ty, co mají jen zdánlivého „šimla“ o co kráčí): jde o knihu, jejíž pomocí lze vyvolat samotného ďábla. A jako taková je dost vzácné zboží, to je pochopitelné. Kdo ji vlastní, může s Belzebubem kout pikle, ať už ku prospěchu svému, či v neprospěch jiných. Lákavé, že? Problémem je, že kniha existuje ve třech exemplářích a je potřeba vlastnit všechny tři, abyste věděli, který je ten pravý. Tak, a honba může začít. Je nad slunce jasné, že vlastníci jsou v ohrožení života (a nakonec o něj přijdou). Kruh se uzavírá podruhé: opět spojení knihy a smrti (a vášně a smrti).
Pérezovi-Revertemu se povedl mysteriózní thriller se stopami nadpřirozena. Ke všemu tomu spisovatel přidá i několik základních literárních dat, která mnozí čtenáři „obyčejných“ thrillerů možná neznají a nechají se rádi poučit. A ďábel na sebe také nenechá dlouho čekat.
Román „Dumasův klub“ byl jako na „potvoru“ také zfilmován. Režisér Roman Polanski jeho filmovou adaptaci nazval „Devátá brána“ a do hlavní role obsadil Johnyho Deppa. A výsledek? Rozhodně nemůžete udělat chybu, když se na něj podíváte. Stejně jako v případě románu Umberta Eca i ten Pérez-Revertův měl štěstí, že se dostal do povolaných rukou a výsledek stojí za to.
Německé vydání románu „Dumasův klub“ od Artura Péreze-Reverteho ©autor článku
To jsou tedy mé dva příklady „vášní“, za které, či pro které, se pokládaly životy. Určitě není důležité, že se jednalo o fiktivní, vyfabulované životy literárních postav. Vášeň také není hmotná a skutečná. Vášeň pro cokoli je pocit. Ovšem i pro ten se občas vraždí.
Takže ano, dokáži si představit, že spáchám ohavný skutek z vášně pro knihu (viz mnou položená otázka). Ačkoli v mém případě by se spíše jednalo o hanebné nevrácení vypůjčeného svazku do knihovny a lež, že jsem knihu zapomněl v tramvaji. I když, ono je to hodně přitažené za vlasy. Dnes jakýkoli knižní bestseler nemusíte potupně krást. Výtisků je dost a jsou všude k dostání. Nemusíte brzy ráno vstávat, abyste na něj vystáli frontu před knihkupectvím (jako jsem onoho času musel já). Ty doby jsou naštěstí pryč.
Dnes je to stejné jako s tou italskou zmrzlinou. Tu také dostanete na každém rohu a v dostatečném množství. Takže kvůli ní nemusíte zabíjet. Alespoň ne skutečně.
