Článek
Kdo v roce 1985 chodil ještě „po houbách“ si musel pojem spartakiáda zřejmě vygůglit, ale příbuzné heslo „spartakiádní vrah Straka“ mu možná řeklo více i bez Googlu. Člověk má jakousi perverzní zálibu v sériových vrazích. Chodí do kina na filmy o nich, čte o nich v knihách nebo sleduje televizi, která nabízí vyfabulované i skutečné zpracování jejich činů a osudů. Jak jinak si lze vysvětlit například úspěch seriálu Metoda Markovič právě běžící na Oneplay, a který se českými sériovými vrahy zabývá. Straka mezi nimi pochopitelně nemohl chybět.
Tenhle (tehdy) šestnáctiletý „klučina“, (prý) sympaťák s dětskou tváří, změnil v roce 1985 život mnoha nevinným lidem. Pozůstalým a rodinám, kterým zavraždil jejich blízké; mnoha ženám, které jeho řádění přežily, způsobil doživotní trauma. Kvůli němu kriminalisté pracovali v horečném nasazení, protože tlak na jeho dopadení byl enormní nejen kvůli Strakovi samotnému, ale i proto, že si bolševici nechtěli svátek komunistické sportovní masovosti (který měl v paměti lidí nahradit zakázané sokolské slety) pošpinit smrtí a strachem. I proto byl Straka brzy dopaden a odsouzen. Podle práva, na deset let a následné psychiatricko-sexuální léčení. Trest si odseděl, dnes je na svobodě a žije pod změněným jménem.
Žádný díl seriálu Metoda Markovič o Strakovi jsem neviděl. A proč také, v roce 1985 mi bylo stejně jako jemu a vše jsem zažil tzv. live. Byť s informačním embargem, které na případ, jenž se jaksi nehodil do socialistického krámu, uvalili komunisté. Ostatně Straka nebyl v tehdejším socialistickém Československu jediným sériovým vrahem, který bolševikům „hodil vidle“ do jejich „pohádky“ o socialistickém člověku, uvědomělém a způsobném. Vraždy v jejich podání se děly jenom na imperialistickém Západě.
Dnes ráno mě do očí „praštil“ titulek „Neoběsili jste mě, tak mě nechte žít“. Článek o Strakovi, který se už dávno nejmenuje Straka a žije kdesi v ústraní, málokým poznán. Jak (ne)šťastný život vede (údajně se i oženil) mě nezajímá, ale nadpis článku mi hnul myslí. Neoběsili jste mě… no ani nemohli, Straka byl souzen jako mladistvý a takové nepopravovali ani komunisté.
Děti tedy režim nepopravoval, byť se jinak neostýchal popravovat i ženy. To byla Strakova šance. Šance na život. Na ten život, který on sám upřel třem obětem. A když mě nadpis článku „hnul myslí“ co to musí udělat s pozůstalými po třech zavražděných ženách. A co s těmi, které znásilnil? Tragická smrt někoho blízkého není trocha rozrušení, které ze sebe setřesete jako včerejší den. A znásilnění není angína, kterou prostě vyležíte.
V devadesátých letech jsme u nás propadli bezbřehému optimismu (a po čtyřiceti letech vlády nesvobody a nemorálky zcela právem). Mimo jiné jsme zrušili trest smrti, který jsme chápali jako nástroj perzekuce komunistické moci. Činili jsme tak s nejlepší vírou v dobro a spravedlnost. A jaksi jsme počítali s tím, že i oběti (a sem patří i pozůstalí) nejzávažnějších trestných činů pochopí „velikost“ takového aktu pro lepší svět. A pochopitelně pro spravedlnost. Ale hned jeden z prvních aktů „demokratického optimismu“, rozsáhlá amnestie prezidenta Václava Havla, ukázal, že mnozí jej považují za slabost společnosti, ne jako příležitost k nápravě.
Vrah sice musel i nadále počítat s tím, že za své činy půjde do vězení. Ale už za ně nemohl být potrestán trestem nejvyšším. Polopatisticky řečeno: můžete teoreticky vystřílet celou vesnici a hrozí vám „maximálně“ doživotí.
Opět se dostávám k základnímu rozporu, které zrušením trestu smrti vnímá asi spousta z nás. Tedy, že ten co jinému život vzal (protiprávně), si ten svůj může ponechat (byť omezen na svobodě), zatímco obětem bylo právo na život upřeno (pachatelem). Ale abych se nepouštěl na tenký led definice smrti z pohledu zákona. Bavíme se tu o úkladné vraždě.
Ano, smiřme se s tím, že spravedlnost není absolutní. Udělený trest má především chránit společnost před protiprávním jednáním jedincem. Obětem trest jen málokdy přinese usmíření a pocit, že se jí dostalo spravedlnosti. Život nikomu nelze vrátit. To zákon napravit nemůže a ani to neřeší. Právě proto, že trest je trest a ne pomsta. Trest je smysl trestního zákona, pomsta je věc emotivní (a subjektivní).
Ale nechtějme po obětech (pozůstalých), aby chápali společenský rozměr uloženého trestu a práva pachatele na spravedlivý proces dbající i jeho práv. Ne, pozůstalým i obětem zůstane jen bolest a zničený život. A ten, co jim ho zničil, žije v ústraní se změněným jménem…
Z tohoto pohledu ano, Straka měl dostat nejvyšší trest.
