Článek
Než povytáhnete obočí a dáte průchod spravedlivému hněvu, vězte, že tento případ se nestal u nás. Ovšem nestal se ani ve státě, kde si hlavní slovo o tom, co se smí a nesmí, pro sebe uzurpuje diktátor (případně ta jediná a správná strana). A nemusíme ani tak daleko, jen malý skok na západ. Ano, onen Západ, po roce 1989 vzor náš. Stalo se v Německu.
Ve spolkové zemi Hesensko se před soudem projednává případ muže, který byl na hodinu propuštěn z práce proto, že ve svém volném čase navštívil autorské čtení knihy „Remigration“ (Reemigrace) rakouského pravicového aktivisty Martina Sellnera.
To se konalo už v minulém roce a bylo z toho v místě (městečko Glandenbach) pořádné pozdvižení. Přes tři tisíce demonstrantů protestovalo proti této „kulturně bohulibé“ akci, která se však nakonec po všech peripetiích dokonala. Máme halt v Evropě demokracii a každý má nějaká ta práva. I Martin Sellner, když už chce předčítat ze své knihy. A občan, pokud má chuť, má právo se takového počteníčka zúčastnit. Byť je jakkoli diskutabilní.
Potud je všechno jako obvykle: jedni vyjevují své názory, jiní proti tomu demonstrují, další to nechává úplně chladnými (pokud u toho zrovna nehoří jejich auto). „Mírně“ neobvyklé však na evropské poměry bylo, že návštěvník počteníčka páně Sellnera byl za svou účast na této akci propuštěn ze zaměstnání, a to na hodinu. Aha! Takže přece jenom závan starých časů?
Každý Němec vám na kameru řekne, že určitě ne. Vždyť už jenom to, že se vůbec počteníčko Martina Sellnera konalo, je důkazem pravé demokracie. I to, že proti němu jiní mohou demonstrovat. Pluralita názorů pure!
Ovšem v soukromí může mít občan republiky germánské docela jiné mínění a vyhození chlapíka z práce jej v něm utvrzuje. Tedy, že to s tou demokracií není tak úplně křišťálově čisté, podle hesla, které my Čechové chrabří známe z nedávných dob: všichni jsou si rovni, jen někteří jsou si rovnější.
Ale abych tady nemlátil prázdnou slámu a nevytvářil snad dojem, že šířím polopravdy. Ono je potřeba znát osobu Martina Sellnera. Jak bylo výše uvedeno, jde o rakouského aktivistu, který vzešel z Identitäre Bewegung. Neznáte? Tak se seznamte: jde aktivistické hnutí, které vyznává nacionálně konzervativní hodnoty. To tedy znamená, že slovo národ není u jeho členů fuj a naopak jsou dost skeptičtí třeba ke slovu woke či doleva.
Na onom Západě (který byl svého času našim světlým vzorem) jsou však na slovo národ (případně hranice či svébytná kultura, vlastenectví a hrdost na svou zem, patriot aj.) velmi hákliví, neboť s prosazováním národních zájmů tam mají své neblahé zkušenosti. Ostatně sami jsme v minulosti poznali, co to znamená, když si západně od Chebu někdo usmyslí, že jeho zájem je víc než těch ostatních. Německo se teď za své tehdější myšlenky (myšlené si mezi lety 1933 až 1945) vrcholně stydí a veřejně se kaje. I tak, že podezírá všechny, kteří neberou slovo národ jako hanlivý výraz, z podvratných úmyslů.
I Martina Sellnera, kterého jinak demokratický Západ ostrakizuje (a šikanuje) všude tam, kam se jen hne. A to všemi „dovolenými prostředky“, které však nám Čechům, znalým péče socialistického státu o mravní čistotu občana, připomínají spíše estébácké praktiky. Včetně pokusu o soudní zákaz vstupu do země (iniciativa města Postupimi). Vše pochopitelně „zabaleno do balícího papíru“ starosti o klidný spánek voličů, nerušeného štvavými pokusy jakéhosi pravičáckého extremisty.
To je totiž oficiální nálepka Martina Sellnera, kterou mu Západ přilípl, a kterou jako jedinou může s hrdostí nosit. V nálepce je zahrnuto vše: odsudek (s takovými lidmi se nemluví, ale může se o nich cokoliv negativního říkat a psát), represe (omezit Sellnerovu svobodu pohybu - heslo Postupim, viz výše) i kriminalizace (takový člověk představuje nebezpečí pro společnost - například jako pravicový aktivista jistě žere děti k večeři). Jste-li na Západě označen jako pravicový extremista (a je jedno, jak moc pravicový jste - jednou pravičák, navždy pravičák), pak tam nemáte zrovna na růžích ustláno.
Ale každý svého štěstí strůjcem. Určitě Martin Sellner nedostal nálepku PRAEX (pravicový extremista) jen tak zbůhdarma. Sám se pohybuje (pohyboval) na samé hranici mezi konzervatismem a krajní pravicí. A používá-li někdo často slovo národ, národní, stát, hranice a jiné nacionalistické výrazivo, kritizuje migraci, pak se nemůže divit, že je na současném Západě něco jako persona non grata.
Ovšem s tím Martin Sellner jistě počítá a vlastně je to i náplň jeho života. Čili vybral si svůj úděl sám a dobrovolně. Řekněme třeba z nějakých životních a světonázorových postojů. Jenže jak k tomu přijde chlapík, který si jde poslechnout, čím se aktivista Sellner zabývá a jaké myšlenky se mu honí hlavou? A je za to štandopede propuštěn ze zaměstnání?
V případu nebohého zaměstnance se skloubilo hned několik neblahých faktorů, které přispěly k tomu, že vyletěl z práce jako namydlený blesk. Pochopitelně jedním z nich byla osoba Martina Sellnera. V německy mluvících zemích platí za ukrutného pravičáka, se kterým se jakkoli paktovat je naprosté tabu. Sellner se ve svých příspěvcích na internetu pravidelně naváží zejména do migrace a establishmentu, který ji, když ne přímo podporuje, tak toleruje jako něco s čím se nedá hnout. I v zemi, která je mimo jiné známá tím, že otevřela stavidla masové migraci ("Wir schaffen das", AM, 2015) bez jakýchkoli pravidel.
Dalším neblahým faktorem, který stál za vyhazovem zaměstnance, je možná samotné slovo „reemigrace“. V Německu je bráno za něco tak tragického, temného a brutálního, stejně jako je úsloví „konečné řešení“ (viz AH, konec 30. a začátek 40. let). Tento vrcholně neblahý význam slovo „reemigrace“ dostalo zejména po tzv. „tajném“ setkání pravičáků v hotelu „Adlon“ (spolková země Brandenburg), které hrdině odtajnili stateční novináři z Correctivu (mediální organizace, investigativní žurnalismus, faktenchecker). Na této nejtajnější temné konferenci (pro lepší pochopení její nebezpečnosti novináři rovnou použili název „Wannsee 2.0“ - pro neznalé odkazuji sem) se mělo jednat o tvrdé „reemigraci“ migrantů, a to i těch s německým pasem.
Sice se později ukázalo, že setkání nebylo vůbec tajné a nezúčastnili se ho žádní náckové, ale současní i bývalí politici z AfD, ale i současné vládní CDU, podnikatelé, nakladatelé i jeden známý ústavní právník. A ano, i aktivista Martin Sellner. A už vůbec se na ní neprobíral nějaký „masterplan“ na vysídlení migrantů s německým pasem.
Účastníci si porozprávěli o migraci, remigraci, vypili něco kalíšků, Sellner měl na toto téma přednášku a pak zazvonil zvonec, účastníci se rozjeli do svých domovů, aniž by cokoli zásadního mohli změnit. Co následovalo potom možná vytušíte: nejprve chrabrý Correctiv „tajnou schůzku“ temnotemných pravičáků propíchl na veřejnost, celý národ (omlouvám se za nepatřičný výraz) se rozlil po ulicích německých velkoměst a volal po konečném řešení pravicové politiky (extremisté nestačili, všechno na pravo je nebezpečné). No a slovo „reemigrace“ dostala onen hodně hnědý význam. Takže slovo je v současném Německu na „černé listině“ a stalo se dokonce „tabuslovem“ (Unwort) roku 2023.
Jestli tedy chudák propuštěný někde prohlásil (nebo tam byl slyšen či viděn uvědomělými občany), že se chystá na autorské čtení knihy „Remigration“, na živo s Martinem Sellnerem, nebylo divu, že se stal sprostým podezřelým. S takovými je potřeba jednat rázně a bez milosti (odkazuji na 50. léta u nás). A zaměstnavatel jednal, protože je buď přesvědčen, že si do firmy nenechá tahat pravicové názory, nebo chtěl ukázat, že stojí na správné straně barikády (aby si to nepolepil u veřejnosti). Ačkoliv je to možná mnohem prostší: doba a společenské klima takové skutky vyžadují (opět vyžadují - odkazuji na 40 let vlády KSČ u nás).
Jenže ono to není jen tak, vyhodit někoho z práce za zájem o knihu (spíše tedy o názory páně Sellnera, ale to nic nemění). A už vůbec není přístupustno (odkazuji na Listinu základních práv a svobod) někoho šikanovat za názor, který není v rozporu s ústavou a trestním právem. Punkt, až sem jsme to po dlouhých staletích vlád různých tyranů a diktátorů v Evropě dotáhli. Takže by zaměstnavatel měl hodit zpátečku, protože něco mi říká, že soud prohraje (tedy měl by).
Když pomineme osobu Martina Sellnera, musíme se ptát: je obsah knihy natolik škodlivý, že je nutné kvůli němu vyhazovat z práce? Jde snad o novodobý „Mein Kampf“?
Kniha na svých celých 168 stránkách textu vyjevuje představy Martina Sellnera (však také její plný název zní „Remigration - Ein Vorschlag“, tedy hezky česky bychom to přeložili jako „Reemigrace - Návrh řešení“) jak se s migrací (a upozorňuji na to, že i sám autor zdůrazňuje s tou nelegální) vypořádat. A činí tak způsobem, no jemnocitně vyjádřeno, značně naivním. Skoro bych řekl dětinským.
kniha Martina Sellnera „Remigration“
Předně, vše musí být podle Martina Sellnera založeno na dobrovolnosti. Takový migrant, který se do Německa (Rakouska, Francie, Švýcarska aj.) dostal nějakou podloudnou cestou, musí pochopit, že je tu nelegálně a nejlepší pro něj bude, vráti-li se domů. A na lepší začátek ve svém starém domově by mu měl být vyplacen příspěvek, aby nezačínal s prázdnou. Případně by si tento „příspěvek“ mohl vydělat prací v tzv. „mustrměstech“, která by se postavila na vytipovaných územích (pekelně daleko od Evropy). Tam by si odmítnutí (nelegální) migranté hospodařili sami, vzdělávali se, cosi by i produkovali (aby vydělávali) a takto „vyzbrojeni“ by se vrátili do svých mateřských zemí a přivedli je k rozkvětu.
To je jen jedno z návrhů řešení, která jsou uváděna v knize. Ale už z něj je patrné, že vymyslet něco na zastavení masové (ilegální) migrace tak, aby to bylo v souladu se všemi útlocitnými pocity dnešního Evropana, je vpravdě nemožné a návrhy řešení jsou spíše k popukání, než aby vzbuzovaly naděje na úspěch.
A aby toho nebylo málo, s hodně podobnými návrhy přicházejí a přicházeli i politici u vesla evropské moci. Nevěříte? Nu, co třeba migrační zákon někdejší anglické vlády pod vedením premiéra Sunaka? Podle něj se měli žadatelé o azyl posílat štandopede do africké Rwandy, aby si tam odčekali výsledek jejich žádosti. Nebo současná italská vláda premiérky Meloniové a její „záchytná migrační střediska“ v Albánii? Nejsou to snad hodně podobné návrhy těm páně Sellnera? A prašule do „začátků“ vyplácí i Německo. A to i těm migrantům, kteří se na jeho území dopustili nějakého trestného činu (asi podle hesla, kdo má peníze, nezlobí). Takže pravičák s nímž se nemluví, nepřišel s ničím převratným, co by už dávno neměl v merku evropský politický establishment.
I kontroly na hranicích Německa, které naordinovala současná německá vláda, a které mají zabránit „nelegálům“ vstupu do země, se v knize Martina Sellnera objevují. Stejně jako snahy vlád masovou migrací postižených zemí omezit „lákadla“, za kterými se sem mnozí slétají jako vosy na turecký med. I na ona lákadla je v knize poukazováno.
Takže to vypadá tak, že „pravičák“ nepřišel s ničím novým a notabene je na stejné vlně se současnými evropskými politiky. Tak proč ostrakizace? Proč zákazy vstupu do země? Inu, Martin Sellner je ve svých postojích k migraci konzistentní a podobné názory hlásá už léta, kdežto politici jsou ve vleku partajních ideologií a nálad voličstva (pokud chtějí zůstat u moci). A tak, když začal například německý volič brblat, že té migrace (stále myšlena nelegální) už bylo moc a stojí velké peníze, kterých se pak nedostává těm, kteří je na daních zaplatili, mírně ve svých postojích obrátili i ti, kteří dříve chtěli každého kritika ideologie do nekonečna otevřených hranic a migrace bez pravidel poslat do přinejmenším do horoucích pekel. Ale vida, vida…že by hromdopolice populismus?
To však prostého občana, který se ze dne na den ocitl bez práce, nezajímá. On se musí domáhat svých práv u soudu. A ten ještě nerozhodl. Ovšem převratného nic nečekejme. Psi si zaštěkají, ale karavana půjde dál.
