Článek
Právě začalo horké léto roku 1976, kdy si dvacetiletá absolventka prvního ročníku medicíny Ĺudmila Cervanová z Piešťan domluvila v Bratislavě brigádu a ubytování na studentských kolejích, kde bydlela i během uplynulého akademického roku. Ostatně nebyla sama, laciné koleje byly i o prázdninách plné mladých lidí nejen z Československa, ale i ze zahraničí.
V pátek 9. července večer se ve studentském klubu UNIC v bratislavské Mlýnské dolině konala velká seznamovací diskotéka, kde hrála naživo i tehdy ještě ne až tak známá kapela Elán. Ĺudmila si chtěla ukrátit čas, než jí těsně před půlnocí pojede vlak do Košic, kde měla strávit víkend se svým přítelem. Jenže tam už nikdy nedojela.
Ještě na diskotéce si ji totiž vyhlídla partička sedmi mladých mužů, kteří ji později na zastávce autobusu směrem na hlavní nádraží násilím vtáhli do auta a odvezli do rodinného domu ve Varínské ulici. Tam dívku opili, svázali jí ruce prádelní šňůrou a několikrát ji znásilnili. Když jim pak řekla, že všechno ohlásí, domluvili se v té době studenti různých bratislavských vysokých škol, že musí dívku zabít, aby proti nim nesvědčila.
Přímo před vyděšenou studentkou pak losovali, kdo ji zavraždí. Svázanou dívku s ústy ucpanými kapesníkem, aby nekřičela, odvezli necelých 30 km k termálnímu jezírku u obce Kráĺová, kde ji utopili. Pak její tělo přenesli cca 300 metrů k říčce Čierná voda, kde je hodili do proudu.
Čierna voda u Kráľové
Když se druhý den Ĺudmila neozvala svým rodičům, šel její otec Ľudovít nahlásit zmizení na VB. Tam ho uklidňovali, že se asi rozhodla odjet někam na „čundr“ a určitě se vrátí. O dva dny později už trval na jejím zmizení, takže příslušníci si poznamenali, že se dívka pohřešuje, ale nijak aktivní v pátrání po ní nebyli.
To se změnilo 14. července, kdy bylo objeveno v Čierné vodě napůl svlečené ženské tělo. Lékařka sice při pitvě kvůli značnému stupni rozkladu odhadla věk utopené na čtyřicet let, ale později - po otcově identifikaci, že jde o Ĺudmilu, svůj závěr musela opravit na dvacetiletou oběť.
Nedaleko místa nálezu těla byla objevena i cestovní taška a na skládce kabelka s osobními věcmi pohřešované. Na případ vraždy bylo nasazeno 47 vyšetřujících, což bylo v době, kdy vraždy byly spíš výjimkou, obvyklé. V září byli zatčeni tři podezřelí, ale po půl roce se prokázalo, že nejde o pachatele a byli zase propuštěni.
V té době se šířily šeptandou zprávy, že vraždu mají na svědomí zahraniční studenti z arabských zemí, kteří se chtěli pomstít Ĺudmilinu otci pracujícímu coby vojenský poradce v Íránu, což také nebyla pravda.
Až po pěti letech, v červnu a červenci 1981 byla vypátrána skupina sedmi mladíků a postupně se podařilo dokázat na základě jejich výpovědí a dalších důkazů, jak celý čin spáchali. Soud sice zvažoval i tresty smrti, nakonec dostali od 24 do 4 roků vězení. To už se psal rok 1982.
Matka Ĺudmily, která už po nalezení těla své dcery psala prezidentu Gustávu Husákovi 100 stránkový dopis, kdy si stěžovala na průtahy a žádala o důkladné vyšetření smrti své dcery, mu tentokrát napsala znovu a domáhala se změny rozsudku na trest smrti, k čemuž ale nedošlo.
Ĺudmila Cervanová tančila ve folklórním souboru a chtěla se stát lékařkou
Na jaře 1990 podal generální prokurátor ČSFR Tibor Böhm k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch všech odsouzených. V říjnu téhož roku mu soud vyhověl a všichni se dostali na svobodu.
Trvalo dalších 14 let - až do ledna 2004, než bratislavský krajský soud uznal opět vinu všech na vraždě, znásilnění a omezování osobní svobody Ĺudmily Cervanové a udělil jim nové tresty v rozsahu od 13 do 3 let. 4. prosince 2006 Nejvyšší soud potvrdil vinu odsouzených a dokonce jim ještě tresty zvýšil. Poslední z odsouzených si svůj trest odseděl v roce 2009, přesto se všichni hájí, že nic nespáchali a soudí se dál. Brání se především tím, že byl jejich proces zpolitizovaný.
V roce 2014 zamítl Evropský soud stížnost všech odsouzených na nespravedlivé tresty. Jeden z nich už mezitím zemřel, další se zabil v roce 2018 při autonehodě. Pro zbylých pět není případ dodnes uzavřený, bratislavský krajský soud totiž v těchto dnech povolil jeho opětovné projednávání díky nálezu dříve ztraceného důkazu v archivu v Kanicích obsahujícího rozbor vody z plic zavražděné.
Mezitím bylo o celém případu napsáno několik knih, natočen jeden dokument a jeden hraný film. Proti českému snímku Bolero scénáristky Markéty Zinnerové a režiséra F.A.Brabce, kde si oběť zahrála Barbora Seidlová, vyšetřovatele Martin Stropnický a Jan Potměšil, a který se celý natáčel kolem Prahy, odsouzení také protestovali a dokonce chtěli zabránit jeho promítání, což se jim nepodařilo.
Pokud se stihne celý obnovený proces uzavřít do začátku příštího roku, bude to jeden z bezkonkurenčně nejdelších procesů nejen u nás, ale na světě. Půl století hledání spravedlnosti poznamenal nejen životy Ĺudmiliny rodiny, ale i rodin všech, kdo si jen z mladické bujnosti chtěli „užít“, pak se báli trestu a zvolili ten nejhorší možný způsob "vyřešení problému"…
Pro další informace:
