Článek
Někdejší absolventa ateliéru figurálního sochařství u profesora Michala Gabriela na brněnské Fakultě výtvarných umění se tak opět vrací do brněnské metropole.
K její tvorbě už od začátku nepatří něžné štětce či dřevěná špachtle, ale silné rukavice, nůžky na plech a flexa. Veronika se totiž vyjadřuje prostřednictvím rabicové sítě, kterou tvaruje, střihá a upravuje do podoby všemožných lidských i zvířecích postav.
Nebylo tomu jinak ani u její absolventské práce „Dědova zahrada“ z roku 2009. Jak sama autorka přiznává, moc ji baví původní díla opět rozebírat a sestavovat z nich nové instalace. Prostě v moderním slova smyslu „upcykluje“. Všechny její sochy jsou pro ni velká stavebnice, která rezonuje pokaždé jinak i díky odlišnému okolnímu prostředí. A jak sama přiznává, zároveň jsou tak trochu i jejím deníkem.
Naopak „na míru“ vytvářela třeba oltář sv. Josefa do téměř zničeného kostela v Radvanicích u Trutnova, který povstal z ruin díky mecenášům, kteří se o něj začali starat.
K postavám šplhajícím po hradní zdi se přibližuje dravec
S pletivem začala Veronika pracovat už před lety a postupně zjistila, že je to materiál, který jí naprosto vyhovuje co do uměleckého vyjádření. Zkušeností zas přišla ke zjištění, že je lepší, když se k jejím sochám, zvlášť ve veřejném prostoru, nemohou diváci dostat až na dotek. Poprvé si to vyzkoušela před časem v atriu brněnské Reduty a dodnes - je-li příležitost - toho využívá. Platí to i pro některé z nejnovějších instalací na Špilberku.
Opravdu výrazně na sebe Psotková upozornila i mimo odbornou veřejnost tak trochu paradoxně během covidových lockdownů nepřejících kultuře. Tehdy do pražské Náplavky na nábřeží Vltavy instalovala své Dive-in - monumentální realizaci symbolizující svobodný pohyb v uzavřeném prostoru „akvária“. Nejzajímavější okamžik ovšem nastal po setmění, kdy se celý prostor za kruhovým oknem rozzářil modrou barvou, takže postavy se v tu chvíli opravdu jakoby vznášely pod hladinou.
Bez zajímavosti nebyla ani její Sauna - klec s UV osvětlením, ve které si užívalo pomyslného tepla 6 postav inspirovaných mimo jiné i autorčiným tatínkem coby vášnivým vyznavačem saunování.
Na mostě v Českých Budějovicích se pro změnu před časem vznášely její Akvabely a příště si v Českém Krumlově užívaly dívčí postavy slunění na terase u řeky Vltavy, případně si další skulptury Latte a Chasecake vychutnávaly odpočinek na pražské Kampě.
Na podporu napadnené Ukrajiny instalovala Veronika znepokojivě symbolickou sochu Vinok levitující nad pražskou Dlouhou ulicí, nedaleko galerie NoD.
Emočně náročnou prací se také pro autorku stal pomník nenarozeným dětem na hřbitově v Písku nazvaný Místo v srdci. Slouží rodičům a rodinným příslušníkům dětí, které buď odejdou těsně po narození nebo spatří světlo světa bez šance na život, a navazuje na rozptylovou loučku pro jejich popel.
Zajímavá hra světla a stínu nad hradním příkopem
Zatím za svůj největší majstrštyk považuje Psotková instalaci Perpetuo v kostela Santa Maria v Benátkach. Dílo složené ze 30 soch a torz do tvaru nekonečna inspirovaly socialní sítě, v nichž se člověk stává „otrokem“ virtualního prostoru. Jedna za druhou představují figury nekonečné scrollování lidskách osudů, z nichž prvním i posledním je sám divák, který stojí pod nimi a dělá si své selfie, aby ho vzápětí umístil do smyčky, kterou celý kruh pomyslně uzavře.
Od konce letošního května až do dubna příštího roku našly desítky postav nejen lidských, ale i zvířecích rozměrů svůj domov právě na brněnském Špilberku, kde si podle autorky s nimi může pohrát i sama příroda.
Ačkoliv Psotková nerada ukazuje své know-how, protože se jí už stalo, že si její postupy snažili „vypůjčit“ i jiní, neznamená to, že by se nemohla stát inspirací pro výtvarné vyjádření svých budoucích kolegů.
Instalace jsou inspiraci i pro další výtvarníky
Ale úplně stačí, když si přijdete její pozoruhodné skulptury jen tak vychutnat, a přitom se pokochat i výhledem na celé Brno.
Pro další informace:
