Článek
Otázkou je spíš, jestli oni přežijí setkání s ní, protože Betty-Lizzy-Elizabeth Burnley má za sebou (a částečně i před sebou) tolik životních výzev, že se páru maníků s mastify na korbě jen tak nezalekne.
Hlavní hrdinka románu Sto let s Betty z pera oceňované australské scénáristky a spisovatelky Debry Oswaldové prochází dvěma třetinami 20. a první čtvrtinou 21. století se zvídavostí a vnímavostí, jaké by možná u dítěte jižního Londýna hledal málokdo. Zvlášť, když vyrůstalo v početném chumlu sourozenců, s otcem alkoholikem a katolickou matkou, která je nepřítomně přítomná jen do sedmi let, než skončí po jednom z dalších porodů na hřbitově.
Betty paradoxně prožije své první šťastnější okamžiky díky evakuaci londýnských dětí v roce 1939 na venkov, kde měly být v relativním bezpečí před Hitlerovýma bombami. Jejím rájem, kam se bude vracet, se tak stane jednou provždy nepříliš malebné cornwolské pobřeží, kde u staršího manželského páru pozná i jinou stránku dětství, než jaké zatím zakoušela. Do téhle chvíle by se mohlo zdát, že jde o knihu dickensovského ražení, ale nenechte se zmýlit. K malým Dorritkám má Betty stejně daleko, jako k uvzdychaným Harlequinkám, byť i ona si zaslouží označení ženské čtení s dovětkem: „vhodné i pro muže“.
Jde totiž o dílo z mnohem sofistikovanější kategorie, než „milovali se - rozešli se - usmířili se - žili spolu šťastně až navěky“. Betty proplouvá životními situacemi - od výroby granátů a vášni pro tanec, která ji přivede k prvnímu mateřství, přes rozhodnutí odjet za novým životem přes půl zeměkoule, seznámení s klíčovými přáteli provázejícími ji po řadu desetiletí, po téměř pohádkový sňatek i nepohádkové vystřízlivění z „vypůjčeného“ života horních deseti tisíc.
Betty během svého putování světem prožije i několik let v Mexiku, kde si kromě mnohem mladšího spisovatele zamiluje i plavání ve sladkovodních cenotách / ilustrační foto
Na cestě potkává tu na pár měsíců, tu na dlouhé roky, hrdiny, kteří jí otevírají stále nové dveře možností, aniž by si Betty uzavírala ty staré. Sice se několikrát ocitá na klíčových rozcestích, zvlášť jde-li o její děti a partnery, ale její výhybky se po čase ukazují jako řešení, která i zdánlivě ztracené posouvá správným směrem.
Výsledkem je čtivá kronika uplynulých sto let, která ve druhém plánu ukazuje, jak obrovský posun ve vnímání vůči ženám, domorodcům, nemajetným, přistěhovalcům a dalším lidem udělala Austrálie a potažmo velká část světa během jediného století, počítáno od roku 1928.
Sto let s Betty je pro české čtenáře prvním (a doufejme, že ne posledním) setkáním s australskou autorkou Debrou Oswaldovou (ročník 1959), která se věnuje psaní už od svých studentských let. U protinožců proslula zejména svými scénáristickými pracemi pro australské TV stanice (včetně slavného seriálu Offspring nebo Rescue, česky Záchranáři), úspěšnými divadelními hrami a knihami pro dospělé i dětské čtenáře.
Ostatně, jednou z nejpravdivějších a ze života nejokoukanějších pasáží (lze-li i v jinak svižném spádu děje cokoliv vypíchnout) je ta část, kdy se Betty začne živit právě jako scénáristka a později i autorka námětu k v 80. letech revolučnímu seriálu s detektivní vyšetřovatelkou v hlavní roli. Ovšem na feministickou revoluci na obrazovce je ještě v té době moc brzy, a tak jí studio po počátečním nadšení přepíše hlavní hrdinku na tradičního vyšetřovatele, který místo citlivého řešení dilemat mezi prací a rodinou kouří, pije a prohání každou sukni ve svém dosahu.
Pokud jste se právě lekli, že vám doporučuji bibli feminismu (mimo jiné), nejste svým způsobem až tak daleko od pravdy. Ovšem při jejím čtení zažijete spoustu zábavy, smíchu i správnou dávku dojetí. Sto let s Betty působí jako dokonale namíchaný koktejl, který ve vás vyvolá celou škálu pocitů a výsledkem bude příjemné doznívání, až otočíte poslední z jejích 406 stránek. Svůj díl na tom má i výborný český překlad Růženy Svobodové.
Pro další informace:
Debra Oswaldová - Sto let s Betty, Jota, 2026
