Článek
Při psaní o tématu jsem vycházela primárně z materiálu zpracovaného Ústavem pro studium totalitních režimů a s přihlédnutím k dalším výpovědím, zejména ke svědectví patologa, MUDr. Jaroslava Sochora, který prováděl pitvu Hartmuta Tautze. Moc si proto vážím vzkazu, který napsal pan Zdeněk Čech:
„No, zírám jak přesný je popis celé události. Tito dva psi tam byli a ještě Ulo a Pego. Celkem byli na rotě čtyři. Ti vlčáci byli fakt velicí a vzteklí jak psi. Nikdo s nima nechtěl jít na rukáv. Jedině s golemem /vypolstrovaný oblek na celé tělo pro výcvik zákusu psů, pozn knihoMolka/.
Běžní vlčáci šli při zásahu vždy na ruku, ale tito kolosi šli hned do těla a překusovali jak pominutí. Ten Němec neměl absolutně šanci a vlastně nikdo s nima šanci neměl. Byli za drátama v kotci a hladoví.
Jak byl tvrdý signál a z bedny přišla hláška, tak se z okopu tlačítkem spustil blikající maják a bekavá siréna. Ti psi se mohli zbláznit.A pak se otevřely záklopy a psi vyběhli a co potkali,to zardousili. Blbé bylo,že tam byla vzrostlá kukuřice.Rozhodovaly vteřiny, jen vteřiny. Na odvolání psů byly jen vteřiny.
Po této události už do úseku nikdy nešli. Měli jsme je na rotě na dožití. Nikdo je domů nechtěl, byli to fakt kolosy a nerváci.
Kdo to chce dnes soudit? Němci měli kulometné střílny, Maďaři minové pole, každý komanč měl něco. My, řadoví jsme měli jen číslo a vidinu civilu.“
Přesto musím s posledním odstavcem nesouhlasit. Byla to vždy konkrétní ruka, která zmáčkla tlačítko pro sklopení brány u kotce, případně konkrétní člověk, který vydal rozkaz a tím pomyslně odepnul vodítko dalším SUPům (samostatně útočícím psům používaným při ostraze hranic Československé socialistické republiky), kteří několik měsíců po incidentu u Bratislavy zaútočili opět, tentokrát na jihu Čech, na rakouského občana.
Až zmíněný, mezinárodně řešený incident vedl k úplnému zrušení výcviku a využití SUPů při ostraze hranice. Mimochodem, incidentů našich občanů z příhraničí, kdy byli pokousáni psy Pohraniční stráže bezdůvodně, bylo evidováno mnohem víc, ale většinou nebyly nijak řešeny. (viz diplomová práce „Stůj, ruce vzhůru! Tady Pohraniční stráž. Kdo tam? Česko-rakouská hranice v oblasti Novohradských hor v letech 1948-1989“ od Petra Poláka, FF Jihočeská univerzita, 2009.)
A na závěr ještě vzkaz pro Radima Tisoně: bohužel, od ročníku 1990 a mladších mám určitý odstup, což neznamená, že by podobné téma nemohl zpracovat kvalitně ani někdo narozený až po Sametové revoluci.
Na druhou stranu je pravda, že s osobním prožitkem jízdy kolem zadrátované hranice v dětství a zkušenosti legitimování dospělých při výletu jen pár desítek metrů za Vyšší Brod se taková historie zpracovává mnohem vnímavěji.
Pro další informace:
