Článek
Kromě augustiniánského kláštera ve Vídni se stal místem posledního odpočinku členů významného rodu zejména kostelík sv. Jiljí na břehu rybníka Svět, který ale sloužil spíš jako nouzové řešení.
Impulzem k tomu, aby se Schwarzenbergové rozhodli pro stavbu vlastní hrobky byl nejen téměř zaplněný prostor krypty pod sv. Jiljím, ale hlavně tragédie, která rodinu zaskočila zcela nepřipravenou. Stala se jí náhlá smrt chlapečka Waltera Prospera Josefa Kajetána Soter Cajus, nejmladšího syna Jana Adolfa II. a jeho manželky Eleonory z Liechtensteinu.
Knížecí pár, který měl ještě dvě starší děti, byl v roce 1838 vyslán coby diplomatický zástup rakouského císaře na korunovaci anglické královny Viktorie. Volba to byla logická. Jan Adolf II. nejel do Anglie poprvé, znal ji už ze svých studijních cest v předešlých letech a hlavně, mluvil plynně jazykem ostrovního království.
Pro něj i pro jeho manželku to byla mimořádně inspirativní cesta, která vedla mj. k rozhodnutí přestavět starší zámek Hluboká nad Vltavou po vzoru anglických sídel. Jejich plán ovšem nešel jen po vnější podobě, ale nechali do útrob zámku zabudovat i důmyslný moderní systém „downstairs x upstairs“ schodišť a místností, který respektoval jak soukromí jeho obyvatel, tak i pracovní podmínky personálu. Skvělou ilustrací je mj. zrekonstruovaná a zpřístupněná zámecká jídelna.
Inspiraci pro přestavbu Hluboké nad Vltavou získali Eleonora a Jan Adolf II. v Anglii
Fascinace manželského páru Albionem šla ale ještě mnohem dál. Milovníci v té době módních románů Waltera Scotta, kterých postupně shromáždili v rodové knihovně na 100 svazků v různých vydáních, se po zjištění, že si z Anglie přivezli i „živý dárek“ v podobě počatého syna, rozhodli při jeho křtu uplatnit v Čechách velmi nezvyklé jméno.
Chlapec Walter se narodil 22. dubna 1839. Od sourozenců jej dělilo 7 a 6 let, což v kombinaci s netradičním jménem vyvolalo mezi lidmi spekulace, zda jde vůbec o dítě z manželského lože. Kupodivu měla tato fáma takovou sílu, že se drží dodnes.
Jak ale dokládají nedávné studie korespondence mezi Janem a Eleonorou, byl jejich vztah láskyplný a příchod třetího dítěte oba přivítali s nadšením. O to větší tragédií pro ně pak bylo, když chlapec zemřel ve Vídni jen tři dny před svými druhými narozeninami.
Walterova hrobka v parku u zámku Červený Dvůr, stav na počátku 20. století
Dle pitevního protokolu byl příčinou úmrtí silný zánět mozku, v němž byla nalezena i sražená krev, což by mělo - spolu s hematomem na vnější části hlavy - odpovídat ústně předávané informaci, že chlapec se uhodil do hlavy pravděpodobně při pádu. Zda to bylo skutečně ve chvíli, kdy se u kočáru, kterým cestoval se svou chůvou, splašily koně nebo zda měla nehoda jiný průběh, o tom už v současnosti známé prameny mlčí.
Naopak máme svědectví, že matka byla natolik zdrcená ztrátou benjamínka, že neměla ani dost síly, aby se osobně zúčastnila jeho pohřbu. Dokonce se na několik měsíců odmlčela i v pravidelné korespondenci se svými přáteli.
Až v květnu byla schopná odepsat blízké přítelkyni Leontině Clary-Aldrigenové a poděkovat ji za vyjádření soustrasti: „…Pro matku to není jen obrovské utrpení. Je to šílená bolest, jako kdyby ti někdo vyrval kus srdce. A není nic, vůbec nic na tomto světě, co by tuto ránu mohlo vyléčit…“
Kromě dopisů se v pozůstalosti kněžny Eleonory zachovala i kožená schránka obsahující posmrtný portrét Waltera (dnes vystavený na zámku Třeboň), dětskou obrázkovou knihu, několik kousků oblečení i pár botiček. Nechyběly ani skici jeho budoucí hrobky, která se začala už v květnu téhož roku stavět v zahradě zámku Červený Dvůr nedaleko Českého Krumlova.
Krypta Schwarzenberské hrobky - v popředí rakev Waltera Prospera, za ní rakve jeho rodičů a staršího bratra
Malý Walter v ní byl oficiálně uložen 24. listopadu 1841, kdy před ní byla za účastni zaměstnanců schwarzenberských panství sloužena mše za klid jeho duše.
Kromě chlapcovy rakve byla součástí ceremoniálu i menší kanopa, do které bylo - dle rodového zvyku - uloženo Walterovo srdce. Když se v roce 1877, tři roky po smrti kněžny Eleonory, světila právě dokončená monumentální Schwarzenberská hrobka u Třeboně, byly jeho ostatky opět přestěhovány - tentokrát natrvalo - právě sem, jak si to jeho matka přála.
Walterova rakev i kanopa s jeho srdcem jsou ve výklenku, kde byly postupně uloženy i ostatky jeho rodičů, staršího bratra s manželkou, i synovce, který zemřel při cestě z Japonska, kde působil na přelomu 19. a 20. století v rakouské diplomatické misi.
Krypta Schwarzenberské hrobky - pohled k oltáři
Původní kaple Waltersruhe /Walterovo spočinutí/ v Červeném Dvoře se nedochovala. Byla postavena mezi květnem až listopadem 1841 podle plánu vídeňského architekta Franze Beera, jednoho z autorů už zmíněné novogotické přestavby zámku v Hluboké nad Vltavou.
Původní stavba hrobky byla čtvercového, uvnitř okoseného půdorysu, žebrová hvězdicová klenba byla shora otevřena světlíkem. Uprostřed na podstavci spočívala rakvička s chlapcovými ostatky.
Do kaple se vstupovalo širokým profilovaným portálem v lomeném oblouku, uzavřeným v návrhu pouze mříží, ale podle dochovaných nákresů a fotografie za ní byly instalovány i bytelné dřevěné dveře. Průčelí zdobily vlevo znak schwarzenberský, vpravo liechtensteinský.
Kapli cíleně zničili lesníci v roce 1965. Od roku 2010 je na jejím místě - zásluhou společnosti Lesy ČR - instalován pamětní kříž a vedle něj informační tabule o historii místa.
Walterova kaple stála nedaleko zámku Červený Dvůr
Pro další informace:
Pavel Juřík: Schwarzenbergové, Knižní klub 2018
Kateřina Cichrová a kol.: Proměny zámku a parku Červený dvůr, Národní památkový ústav, 2017
