Hrdinného de Gaulle dovedla rozněžnit i rozplakat jen jediná žena

Milovníkům historie je obecně známo, že důstojník francouzské armády se účastnil už bojů v 1. světové válce, kde byl velkým propagátorem mobilizovaných jednotek, zejména tanků. Na jeho odhodlání nic nezměnila ani dvě zranění, která jej opravňovala trochu zvolnit v týlu. Místo pobočníka u vyšší šarže si sám zažádal o návrat na frontu, kde velel své rotě.

Možná mu imponoval osud jeho otce, Henriho de Gaulle, který byl profesorem řečtiny, latiny a historie na jezuitské koleji v Paříži, což mu nebránilo účastnit se aktivně prusko-francouzské války (1870). Zda některému ze svých pěti dětí o válečné zkušenosti vyprávěl podrobněji, není moc pravděpodobné. Všechny své potomky vedl hlavně ke vzdělání a zbožnosti.

Proto celou rodinu patrně překvapilo, když se prostřední Charles rozhodl upřednostnit po střední škole prestižní vojenskou akademii v Saint-Cyru. Ve svých 22 letech ji pak ukončil jako jeden z nejlepších 15 mezi 200 absolventy. To se psal už rok 1912 a urostlý Charles se vydal k pěšímu pluku do Arrasu, s nímž o dva roky později vyrazil hájit Francii na západní frontu 1. světové války.

Osudným se mu stalo až těžké zranění u Douaumontu, ke kterému došlo v březnu 1916. Upadl do zajetí a dostal se do internačního tábora. Celkem pětkrát se z něj pokusil utéct, jenže vinou své nepřehlédnutelné výšky (197 cm) se mu to nikdy nepodařilo. Proto byl jako chronicky problémový zajatec přemístěn do zvláštního tábora v Ingolstadtu.

Po návratu do vlasti na jaře 1919 byl sice vyznamenán řádem Čestné legie a Válečným křížem, ale - na rozdíl od svých úspěšnějších spolužáků - zůstal pouhým kapitánem. I to jej vedlo k další válečné misi. Na území Polska cvičil vojáky proti revolučnímu Sovětskému svazu a zúčastnil se i několika bojových akcí.

Nakonec se v roce 1920 rozhodl pro návrat do Francie, kde se na své alma mater v Saint Cyru zhostil úlohy vyučujícího válečných dějin. Právě v té době se začal poohlížet po nevěstě. Do oka mu na tanečním večírku padla rodačka z Calais, dcera pekaře vyhlášených sušenek a katolička každým coulem Yvonne Vendroux.

Páru se během následujících let narodily tři děti - syn Philippe (1921), dcera Élisabeth (1924) a benjamínek Anna (1928). Právě její příchod na svět ale převrátil v rodině všechno naruby. Malá Anna se totiž narodila s vrozeným Downovým syndromem, který pro její rodiče i sourozence znamenal, že se celý další život bude řídit s ohledem na ni. Charles a Yvonne se k tomu rozhodli zcela vědomě, zvlášť když lékaři rodičům prorokovali, že tak postižené dítě bude žít jen pár let, a radili jim, aby ji „odložili“ do specializovaného ústavu.

Pro děti s Downovým syndromem bylo v době, kdy o jejich diagnóze svět téměř nic nevěděl, obvyklé, že nezůstávaly žít v rodinách a umíraly brzy na neléčené choroby srdce, které s jejich stavem nezřídka souvisejí. Dnes se lidé s touto chromozomální aberací mohou dožít při správné medikaci a péči i 60. narozenin, před sto lety ale byla jejich prognóza spíš v řádu jednotlivých let. Navíc jejich život byl ještě zhoršen deprivací z odloučení v ústavech.

Tři roky před Anniným narozením se Charles de Gaulle vrátil do aktivní služby a dokonce se stal pobočníkem později nechvalně proslulého maršála H. P. Pétaina. V roce 1929 byl ale převelen do Levanty ve východním Středomoří, kde měl za úkol potlačovat vzpoury domorodého arabského obyvatelstva. Přesto se snažil každý večer vyšetřit alespoň chvíli času, aby své holčičce zazpíval před spaním její oblíbené písničky. Svou nejmladší dceru bezmezně miloval a jak se později sám vyjádřil, udělala z něj mnohem lepšího a citlivějšího člověka, než jakým by byl bez ní.

Když se v roce 1932 vrátila rodina do Francie, snažila se najít stabilní domov mimo kasárna, právě s ohledem na malou Annu a její zdravotní stav. Rozhodli se pro budovu starého pivovaru v Colombey-les-Deux-Églises. Nechali z ní vybudovat soukromou vilku nazvanou La Boisserie, která se stala soukromým útočištěm rodiny na dlouhá desetiletí.

Málokdo by to možná čekal, ale strohý voják miloval procházky po své rozlehlé zahradě, ať spolu s dětmi nebo později se svými hosty z celého světa. Nejraději se prý ale procházel sám, když si později promýšlel celé pasáže do svých vzpomínek, které tu ve své pracovně situované ve věži psal.

Také de Gaullův syn se rozhodl kráčet v otcových stopách a vybral si vojenskou akademii, po jejímž absolvování v roce 1939 nastoupil k námořnictvu. Spolu s dalšími mladými vojáky se odmítl podřídit během okupace a - stejně jako jeho otec - dal přednost exilu v Anglii.

Yvonne zatím za poměrně dramatických okolností - na palubě posledního parníku vyplouvajícího z Brestu - opustila s oběma dcerami okupovanou Francii a po krátké zastávce v Anglii pokračovala na manželovu radu do Kanady. Zvlášť pro dvanáctiletou Annu to bylo mimořádně psychicky náročné, ale v opačném případě jí hrozil osud tisíců postižených lidí tam, kde vládl Hitler. Jako „méněcenní“ byli často odsouzeni k smrti pomocí injekce.

V roce 1944, kdy už bylo zřejmé, že se Německo vítězství nedočká, se Yvonne odhodlala i s oběma dcerami vrátit do Anglie, aby byla nablízku svému manželovi i synovi.

Po uzavření míru a návratu celé rodiny do Francie se Yvonne rozhodla, že nejen pro Annu, ale i podobně postižené děti udělá něco víc, a založila v Paříži Domov pro dívky se zdravotním znevýhodněním, který funguje dodnes.

Annin život sice neměl dlouhého trvání, přesto se i přes nepříznivou prognózu a válku dožila 20 let. Zemřela v roce 1948 na komplikovaný zápal plic a podle vzpomínek jeho blízkých to bylo poprvé a naposledy, co v de Gaullových očích zahlédli slzy. Generál, který se v té době držel mimo politický život, byl až do poslední chvíle u ní. Do aktivní politiky se vrátil dlouhých deset let po smrti své milované dcery.

Annina fotografie provázela prezidenta de Gaulle na každém kroku. Dokonce jí připisoval i zásluhu na tom, že jej netrefily kulky, které při atentátu 22. srpna 1962 mířily na jeho Citroën DS. Tehdy po něm stříleli nespokojení důstojníci z Organizace tajné armády (OAS), kteří se nevyrovnali s odchodem Francie z Alžírska. Ve voze seděla i Yvonne, kterou Charles během střelby duchapřítomně zakryl vlastním tělem.

Několikanásobné atentáty či jejich příprava nezlomily de Gaulla, který řešil konflikty rázně - věrný spíš nátuře vojáka než politika, kterým se nikdy necítil být na 100 %. Byl iniciátorem odchodu Francie z vojenských struktur NATO, odsoudil i vstup „spřátelených vojsk“ do Československa 1968. K abdikaci v roce 1969 jej přiměla nejen změna kurzu francouzské politiky, ale i jeho zhoršující se zdravotní stav.

Charles de Gaulle zemřel 9. listopadu 1970 u oblíbeného bridžového stolu, pár kroků od své pracovny v milované La Boisserie. Jeho manželka Yvonne ho nechala pohřbít na dohled od usedlosti, do hrobu, kde už svůj věčný sen snila jejich dcera Anna. O devět let pak následovala své nejmilejší i sama Yvonne.

Nedaleko Colombey-les-Deux-Églises byl v roce 1972 vztyčen památník Charlese de Gaulle v podobně 43 metrového dvojitého kříže „croix de Lorriane“, který se - stejně jako on sám - stal během 2. světové války symbolem nezlomené Francie.

Pro další informace:

Mathieu Geagea: De Gaulle en famillie, Passes Composes, 2026

Maurice Agulhon: De Gaulle - dějiny, symbol, mýtus, Knižnice Dějin a současnosti, Lidové noviny, 2005

Charles de Gaulle: The man behind the myth