Článek
S vydáním šla do obrovského rizika. Na jednu stranu získala pozornost temné součásti našich dějin, na druhou musela poslouchat nadávky do zrádců.
Trvalo bezmála dvacet let, než se Češi a Moravané naučili žít s myšlenkou na vinu svých předků, kteří se v reakci na prožité válečné roky zachovali úplně stejně jako před nimi ti, kteří po květnu 1945 museli za často nedůstojných podmínek „být vysídleni“.
Reakce na její knihu nebyly vždy příznivé, společnost potřebovala čas, aby se dostala přes generačně vryté „oni všichni byli ti špatní“, a začala se otevírat pochopení a odpuštění. Ostatně letošní bouřlivé reakce na první sudetoněmecký sjezd v Brně, kterých nebyla ušetřena ani Poslanecká sněmovna PČR, máme ještě všichni živě v paměti.
Přesto se od roku 2009, kdy Greta poprvé vyšla, mnohé změnilo a příběhy česko-německého, násilně zpřetrhaného soužití už nemají tak silný náboj kontroverze. Jedním z nich je i nedávno vydaný román-kronika Anny Strnadové „Tam, kde býval Mušov“, který zavádí čtenáře do atraktivního prostředí pod Pálavou.
Kostel sv. Linharta v Mušově po „odstrojení“. Oltář z něj byl převezen do kostela Nanebevzetí Panny Marie v Černvíru nedaleko Pernštejna.
Pomocí výpisů z kronik, dobových novin a vzpomínek konkrétních Mušovanů obou národností, jež umně proplétá s osudy dvou párů (moravského muže a chlapce a německé dívky a holčičky) staví spolu s imaginací čtenáře starobylou vesnici, která musela v 70. letech ustoupit vodnímu dílu Nové Mlýny. Dnes už z ní zbyl jen rozpadající se kostel sv. Linharta na nepřístupném ostrůvku vystupujícím z prostřední nádrže.
Běžná jihomoravská dědina, která do té doby žila bohatým společenským životem a byla zvyklá, když nedaleká Dyje na jaře tu a tam vystoupila ze svého koryta, aby zavlažila místní louky a pole, nerozlišovala národnost svých obyvatel, než i na ně dolehla „velká politika“ první poloviny minulého století.
Hans, který ještě před pár měsíci chodil do vedlejšího stavení za Mirkem a miloval tvarohové buchty jeho mámy, musí povinně nastoupit do Hitlerjungend, za což se před kamarádem z dětství stydí. Dilema, zda bude či nebude odveden do wehrmachtu vyřeší kulka, která mu během výcviku nevratně poškodí nohu, díky čemuž sice může zůstat doma, ale v hospodářství je to pro něj přece jen handicap.
Mirek mezitím zjišťuje, že Hansova sestra Emma vyrostla v zajímavou dívku a že mu není lhostejná, stejně jako on jí. Do jejich plánování budoucnosti nezasáhne ani samotná fronta, která Mušovem projde s většími i menšími škodami.
Skutečně osudovým se ukáže až rozhodnutí politiků, že všichni Němci musí odejít. Když v brzkém ránu narychlo vyhnaní z domovů odcházejí, vyřkne jedna z žen nad novousedlíky proroctví: „Jednou i vás odsud vyženou. Pamatujte na boží mlýny.“
Těhotnou Emmu zasáhne divoký odsun jen pár dnů před svatbou, budoucí manželova rodina nemá odvahu ani sílu se jí zastat. Mirek hořce lituje, že se právě v té době vydal do Liberce pomáhat s přestěhováním tetě, a zmizení Emmy i očekávaného potomka bere jako trest za radost z levně koupených prstýnků od židovského klenotníka.
Na Mirkovy dopisy posílané přes Červený kříž nikdo neodpovídá a on ani netuší, co se Emmě narodilo. Trpká zkušenost korunovaná násilnou kolektivizací z něj udělá přežívajícího stárnoucího muže, který díky své věrnosti dochází až biblicky jobovského rozhřešení.
Jediný viditelný zbytek obce Mušov dnes slouží jako ptačí rezervace
V protikladu k němu je příběh malého Toníka, který do vsi přichází s rodiči do „uvolněného“ statku a dětskou láskou zahoří k malé Ulrice ze sousední zahrady. Jemu pro změnu odpuštěno není, protože na své cestě „uhnul“. Aby získal výhodu v podobě studia v Rakousku, vstupuje účelově do komunistické strany, což mu sice dočasně pomůže v kariéře, jenže výsledkem je jak prázdnota v osobním životě, tak po roce 1968 i kariérní pád. Toník je jednoduše typický představitel „zbytečného člověka“, který se vykupuje alespoň snahou zachránit část přírody před totálním zničením.
Letos šestasedmdesátiletá spisovatelka má za sebou už několik podobných románů-kronik mapujících různé momenty 20. století. Mušov zalidnila řadou vedlejších postav, které ale plní spíš úlohu komparsu než skutečných hybatelů děje.
Ve své poctivosti bývalé učitelky jde Anna Strnadová možná občas až do poměrně detailních popisů a citací či encyklopedického vyjmenovávání tu rostlin zachraňovaných z míst určených k zatopení, či ptačích druhů sídlících na ostrůvcích, které se dnes vynořují z vodní plochy.
Naopak cennými jsou drobné detaily, jako ten o rozorání dávných bariér před velkou vodou, které nově dosídlené obyvatele Mušova vystaví zátopám řeky vinou absence znalosti po staletí předávaných opatření proti nim.
Zajímavé je i mapování postupného sžívání se bývalých Mušovanů s obyvateli Pasohlávek, kde část lidí našla nový domov.
Zvlášť zamrazí u připomínky autoritativního a následně liknavého jednání předlistopadových úřadů. Ty opakovaně dostaly občany do velké životní nejistoty, kdy definitivně přijdou o své domovy.
K intenzivnějšímu prožití příběhu přispívá i poctivá obrazová příloha sestavená z historických fotografií Mušova, včetně detailu ve formě mapy s průsvitkou. S její pomocí lze lépe pochopit, co všechno zmizelo pod hladinami všech tří Novomlýnských nádrží.
Mapa původního Mušova s průsvitkou aktuálního stavu
Pokud se do krajiny pod Pálavou sami rádi vracíte nebo si s oblibou vychutnáváte tekuté poklady z jejích vinic, je „Tam, kde býval Mušov“ víc než doporučenou četbou, abyste objevili i dosud spíš skryté odstíny její duše.
Pro další informace:
Anna Strnadová: Tam, kde býval Mušov, Jota, 2026
